Cílem žurnalistické etiky je nastolit možné odpovědi na otázku, jaký má být dobrý novinář a dobrá novinářská praxe. K tomu je potřeba založit argumentaci na pevné hodnotové podloží. Domnívám se, že pokud se hlásíme k základům evropské kultury, je tímto podložím teorie lidských práv. Pokusím se alespoň rámcově nastínit, proč.

V pluralitní demokracii se někdy o médiích hovoří jako o čtvrté moci, vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Odtud se odvozuje představa novináře jako hlídacího psa (watchdog), profesionála, který společnosti poskytuje dobro ve formě kontroly ostatních pilířů demokracie – zbylých tří mocí. Někdy se ale pojem čtvrté moci používá i v negativním smyslu, jako upozornění na to, že média mají v naší společnosti velkou moc.

Domnívám se, že koncept čtvrté moci je stále důvěryhodný, ale poněkud zahaluje nezbytnost hlubšího založení mediální etiky. Pouhá představa novináře jako hlídacího psa není schopna vyřešit otázky novinářské praxe, s nimiž se žurnalisté denodenně setkávají: kde je hranice nestrannosti a co tato hodnota vlastně znamená? Kdy je možné překročit hranici lidského soukromí? Kde je hranice angažovanosti novináře – a může ve svojí práci vůbec dávat průchod nějakým svým vlastním hodnotám?

Lidé jsou si rovni ve svých právech a důstojnosti

Vývoj západní civilizace na základě antické racionality proměněné křesťanstvím v objev individua jako autonomního aktéra nadaného svědomím a důstojností se v osvícenství přetváří do myšlenky, že lidé jsou si nezrušitelně rovni. U Johna Locka nacházíme z křesťanství vycházející myšlenku, že lidé jsou si všichni bratry a sestrami ve vztahu k jednomu stvořiteli. Lidská rovnost vyplývá z faktu, že nikdo z nás není tvůrcem druhého člověka: všichni jsme si rovni, protože si nenáležíme jako náleží výrobek jeho tvůrci.

„[…] being all equal and independent, no one ought to harm another in his life, health, liberty, or possessions: for men being all the workmanship of one omnipotent, and infinitely wise maker; all the servants of one sovereign master, sent into the world by his order, and about his business; they are his property, whose workmanship they are, made to last during his, not one another’s pleasure: and being furnished with like faculties, sharing all in one community of nature, there cannot be supposed any such subordination among us, that may authorize us to destroy one another […]“ John Locke, Second Treatise of Government, kap. II., §6.

Představa člověka nadaného důstojností a základními právy (svoboda, život, vlastnictví) se postupně rozvíjí, sekularizuje a krystalizuje. V nové době díky zkušenosti hrůz světových válek konkrétněji artikuluje tuto myšlenku Všeobecná deklarace lidských práv, která byla přijata na III. Valném shromáždění OSN – samotný způsob určení těchto práv (demokratické hlasování) již je uskutečněním představy lidstva jako souboru zodpovědných jedinců schopných vlastního zákonodárství. V deklaraci čteme:

„Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ Čl. 1 VDLP

Lidská práva jsou tedy univerzální – nezávislá na původu, rase, pohlaví, způsobu života, politickém přesvědčení či náboženství. Vyjadřují myšlenku, že lidé usilují o to budovat společně harmonickou společnost respektující důstojnost sdíleného lidství.
Přehled základních lidských práv uvedených v deklaraci přináší toto animované video:

Média realizují základní lidské právo

Jakou roli v tom hrají média? Článek 19 hovoří takto:

„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, příjímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“ Čl. 19 VDLP

Lidské přesvědčení, tedy hodoty, k nimž docházíme v průběhu našeho života, artikulované ve formě názorů, ale i životního stylu, jak zdůrazňuje např. Ronald Dworkin, je výrazem našeho hledání pravdy. Jen tehdy uznáváme, že nikdo z lidí nemá absolutní pravdu v držení, jelikož jsme si rovni na cestě v jejím hledání. Jen tehdy je možné pravdu hledat společně ve veřejné diskuzi – k tomu musí mít člověk mít možnost svoje přesvědčení veřejně projevit. John Stuart Mill ve svém spise O svobodě ukazuje, jak je tato svoboda projevu základem liberální společnosti.

Aby člověk mohl sám soudit a sám do diskuze vstupovat, musí být nějaký prostor, v němž je toto možné – a musí mít přístup k informacím a názorům, jež si není schopen sám opatřit. Právě zde nastupují média, což uznává i Etický kodex Syndikátu novinářů České republiky, samoregulační norma uznávaná v českém kontextu:

„Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl.17 Listiny práva svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností.“ Článek 1, Etický kodex SN ČR

old-newspaper-350376_640

Novinář tedy není pouhým přenašečem informací, ale jeho práce vychází a je ospravedlněna jako realizace základního lidského práva. Je zajímavé, že naproti jiným normám tohoto druhu ta česká vynechává z této svojí úvodní definice fakt, že novinář nezajišťuje pouze informace, ale rovněž názory. Tedy, že ideál objektivity je neudržitelný, neboť v demokracii není objektivní pozice – na druhou stranu je potřeba, aby novinář důsledně odděloval pravdu a domněnku, fakt a názor. Na tom se shodují všechny samoregulační normy, které tak vyjadřují onu dynamiku základního lidského práva na informaci a vyjádření. Neboť pravda se ve veřejném prostoru osnuje pouze tehdy, je-li možné svobodně se faktům vyjadřovat, hodnotit je a kriticky vážit.

Novinář v tomto pojetí není zodpovědný čtenáři či svému zaměstnavateli, to pouze ve smyslu svojí pracovní smlouvy. Jako profesionál je však zodpovědný lidu, celé společnosti, veřejnosti (Článek 2 Etického kodexu SN ČR). Hovoříme-li o nezávislém novináři, nemáme tedy na mysli objektivizovaný stroj na informace (což dnes lépe plní výpočetní technika): mluvíme o plnokrevném člověku, který se v jakési implicitní smlouvě (odtud je profesionálem – z latinského professio = veřejné prohlášení, deklarace) s veřejností zavazuje jí poskytovat určité dobro. Tím je přinášení úplných, ověřených a ve veřejném zájmu důležitých informací, které nám pomáhají orientovat se ve světě. Abychom se na základě této orientace mohli zodpovědně rozhodovat, je potřeba jevy vážit, soudit a zasazovat do kontextu, což je tedy rovněž úkolem novináře – nevylučujícím se s jeho nezávislostí a nestranností. Novinář není člověk bez názoru, ale člověk, který umí svůj názor podložit, srozumitelně vysvětlit a podat tak, aby se v něm nesměšovala fakta a názory.

Novinář má být vždy angažovaný

Novinář je principelně angažovaný už z pozice tohoto základu svojí profese. Tak hovoří i rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy o žurnalistické etice z roku 1993:

In society, situations of tension and conflict sometimes arise under the pressure of factors such as terrorism, discrimination against minorities, xenophobia or war. In such circumstances the media have a moral obligation to defend democratic values: respect for human dignity, solving problems by peaceful, tolerant means, and consequently to oppose violence and the language of hatred and confrontation and to reject all discrimination based on culture, sex or religion.

No-one should remain neutral vis-à-vis the defence of democratic values. To that end the media must play a major role in preventing tension and must encourage mutual understanding, tolerance and trust between the various communities in regions where conflict prevails […]“ Čl. 33 a 34 rez. 1003/1993.

Není žádná neutrální pozice ve vztahu k demokratickým hodnotám: novinář je jejich strážcem a v případě konfliktu, vychýlení veřejné diskuze do extrému, rozšíření nenávisti, v případě hrozby nástupu despocie musí zasáhnout. Média tedy ještě dřívě, než jsou hlídacími psy politiků a státních orgánů, jsou hlídacími psy demokratických hodnot vyjádřených v základní ideji lidstva jako společenství jedinců nadaných důstojností, svědomím a schopnosti se rozhodovat sami za sebe. Novinář je tedy angažovaný v principu základu svojí práce a v tomto smyslu nemůže nikdy být objektivním – neboť v pluralitní demokracii není žádná pozice, která by byla „nad“ pozicemi ostatními, objektivní, neutrální.

„Novinář musí přispívat k obraně společné řeči, řeči obce, bez níž by demokracie byla než němou, stále rychleji se rozrůzňující mlhovinou sil, zájmů a cílů. Samozřejmě, novinář si může zvolit snadnou cestu, může pracovat s floskulemi, klišé, s masovými ikonami, a tak vytvořit simulakr nebo zdání společné řeči. Ve skutečnosti tato snadná cestak dorozumění redukuje roli tisku na jakési masové rozptýlení, které člověka zbavuje zájmu o to, co je podstatné. A toto chování je právě to neetické v novinářském povolání. Je to horší, než když novinář je v tajných službách nějaké strany.“ V. Bělohradský, Kapitalismus a občanské ctnosti, Praha 1992, s. 18-19.

Václav Bělohradský v tomto úryvku ukazuje, že novinář je tak nejen ochráncem demokracie, ale i řeči – etika žurnalistiky tedy není pouhou otázkou pravidel, ale žité praxe, praktické moudrosti, v níž se v novináři uskutečňuje strážce živého prostoru veřejné diskuze v demokracii. Nemá tedy bránit nějakou partikulární vládu, ale spíše režim, jenž není v pluralitní společnosti fixován na žádnou stranu ani hnutí.

Novinář jako strážce demokratických hodnot a lidských práv je podstatou a východisek mého pojetí mediální etiky, o kterou se zasazuji, o níž přednáším a píšu. Považuji tento přístup v současné době za o to nezbytnější, že se stále přesvědčujeme, jak snadné je veřejnou diskuzi vychýlit do extrému nenávisti, xenofobie, účelových lží a nepodložené mytologie předsudků. Tam, kde se ze zřetele ztrácí lidská důstojnost, ujíždí médiím pod nohami půda, na níž stojí.

Jan Motal

Jak citovat tento text? MOTAL, Jan. Žurnalistika a lidská práva. Medialnietika.cz, 2. 6. 2016. On-line: <http://www.medialnietika.cz/ctvrta-moc/>. Cit. dne: DD.MM.RRRR.

Chcete víc?

Ve své výuce pracuji s těmito publikacemi, které doporučuji k dalšímu studiu:

Matthew KieranMedia Ethics: A Philosophical Approach. Westport – London: Praeger, 1997. Základní učebnice mediální etiky z filozofického pohledu. Autor vychází z pojetí médií jako čtvrté moci, vysvětluje jejich roli z pozice implicitní smlouvy s veřejností, definuje nestrannost a věnuje se klíčovým problémům, mezi něž patří např. i soukromí či cenzura. Autor zdůrazňuje povahu mediální etiky jako praktické moudrosti, což je pozice, kterou ve svojí teorii zastávámi já.

Václav Pavlíček – Helena Hofmannová a kol.Občanská a lidská práva v současné době. Praha: Auditorium, 2014. Přehledová publikace vysvětlující jak zrod a podstatu teorie lidských práv, tak její nejdůležitější elementy. Je psaná srozumitelným jazykem bez snížení odbornosti a hutnosti.

Michael Sandel, Spravedlnost: Co je správné dělat. Praha: Karolinum, 2015. Výuku mediální etiky nechápu jako předávání systému pravidel, ale jako cestu k osvojení základního etického myšlení, které potom studentům a studentkám umožňuje v praxi svobodně a samostatně soudit nastalé situace a vážit jejich řešení. K tomu zhusta využívám sice zjednodušujícího, ale stále pro výuku dobře využitelného rozdělení etiky na deontologii, utilitarismus a etiku ctnosti. Sandelova učebnice představuje skvělý úvod do těchto teorií.