Dehumanizace a stigmatizace

19.5.2016

[ Co to je dehumaizace a proč představuje problém? | Co to je stigmatizace a proč je třeba se jí vyvarovat? ]

 

Co to je dehumaizace a proč představuje problém?

Dehumanizace (odlidštění) je pojem pocházející ze sociální psychologie. Označujeme jím upírání lidských vlastností druhým: jedna skupina lidí je považována za nostele lidských vlastností, zatímco druhá nikoliv. Dehumanizace se neobjevuje pouze v médiích, jde o obecný fenomén, pozorovatelný od úrovně každodenní interakce až po politické ideologie. Jde o postoj členů skupiny (in-group), kteří se vymezují vůči členům skupiny jiné (out-group). Odlidštění lidé jsou zobrazováni jako zvířata, kriminálníci, nezodpovědné děti, živelná pohroma nebo virus. Dehumanizace představuje uniformní vnímání druhých, jejich individuality jsou zahlazeny ve prospěch jim přisuzovaných kolektivních vlastností. Vyznačuje se tedy nezájmem o osud jednotlivců, o jejich pocity, indiferencí k osudům individuí. Často se stávají obětí dehumanizace lidé z nižších společenských vrstev, na okraji společnosti, bezdomovci, lidé se závislostí, imigranti.

Sociální psycholog Nick Haslam, který se dlouhodobě zabývá touto problematikou, vytvořil soubor znaků lidskosti, jejichž absence ukazuje na to, že jsme svědky dehumanizace. Rozdělil je vlastnosti jedinečně lidské (to, co odlišuje člověka od zvířete, jako je zdvořilost, kultivovanost, mravní cit, racionalita či logika, dospělost) a na vlastnosti lidské přirozenosti (odlišení od strojů, jako je emocionální responzivita, schopnost jednat, kognitivní otevřenost apod.). Dehumanizace představuje některou z kombinací absence těchto vlastností. Členové out-group se tak stávají dětskými, nemorálními a brutálními, jsou neschopní racionální úvahy, postrádají zdvořilost a dobré mravy apod. Podle různých kombinací mohou být tedy dehumanizovaní lidé vnímáni jako zvířata či stroje (pokud postrádají i vlastnosti lidské přirozenosti).

Dehumanizace je morální vadou, protože popírá univerzalitu lidství (lidskou důstojnost). Mimo to může mít fatální následky pro osud dehumanizovaných. Kognitivní a behaviorální psycholog Albert Bandura popsal mravní vyvázání, mentální proces, při němž člověk selektivně opouští sebekorektivy a je schopen ospravedlnit si nemravné jednání k druhým například právě tím, že v nich nevidí lidské bytosti. Dehumanizace tak díky mravnímu vyvázání může vést k ponižování, ubližování druhým, upírání jejich práv a v nejextrémnější podobě k násilí či genocidě.

Příklad dehumanizace ve fotografii a textu (první odstavec). Titulní strana MF DNES.

Migranti a uprchlíci jsou v médiích typicky dehumanizováni tím, že jsou zobrazováni jako bytosti, jež se lehce rozzlobí, jsou agresivní, vzdorující, nepořádné, odmítající dodržovat zákony. Jsou dětinští a amorální, nekontrolovatelní a živelní (jako např. „příliv uprchlíků“, „uprchlická vlna“ apod.), někdy dokonce i jako hordy nájezdníků. Mezi zvláštní druh dehumanizace patří biologizace, která představuje migranty jako šiřitele nemocí či přímo jako virus. Migranti jsou zobrazováni jako ohrožení, potenciální pachatelé znásilnění, krádeží, alkoholismu nebo gamblerství. Typické charakteristiky migrantů se tak prolínají s vlastnostmi nejnižších skupin společnosti (low-low group), jako jsou bezdomovci, gambleři či drogově závislí.

Proč je odlidštění porušením novinářské etiky a jak je možné mu čelit jsem zformuloval v eseji pro revue Prostor, jehož plný text naleznete zde.

Jak konkrétně vypadá dehumanizace v českých médiích můžete nalézt ve studii Dehumanization of Refugees in Media as a Case of Moral Disengagement, která vyšla v žurnálu Ethics and Bioethics (in Central Europe). Její sken naleznete zde.

Část textu vznikla jako součást výukového materiálu „Současné etické problémy mediální reprezentace etnicity, migrace a uprchlictví.“ Projekt byl podpořen grantem Masarykovy univerzity FRMU (projekt MUNI/FR/1382/2015).

Co to je stigmatizace a proč je třeba se jí vyvarovat?

 Určitá lidská společnost si vytváří o různých skupinách lidí typizované představy, které jí usnadňují sociální komunikaci. Ze zcela pragmatických důvodů přiřazujeme těm, kteří zastávají jisté sociální role nebo se nacházejí v nějakém ve společnosti neobvyklém stavu (jako jsou např. duševně nemocní), atributy, které ale se skutečností mohou souviset jen velmi volně nebo vůbec. Pokud tyto vlastnosti, jež lidem přiřazujeme, mají silně negativní vyznění a diskreditují je ve vztahu k „normální“ společnosti, hovoříme o stigmatizaci (pojem zavedl do sociologie Erving Goffman). Sociologický slovník definuje stigma takto:

Jde o zvláštní případ sociálního předsudku vůči určitým osobám, jimž jsou pak díky tomu připisovány různé negativní vlastnosti (podle J. Hohmeiera, 1975). V širším smyslu, který se většinou používá v sociologii, znamená stigmatizace apriorní negativní hodnocení, vystupující buď jako atribuce, nebo etiketizace čili labelling.

M. Nakonečný, Sociologická encyklopedie (ed. Z. Nešpor, online), s. v. Stigmatizace.

Uplatňování stigmatizace můžeme nalézt u různých sociálních skupin, velmi rozšířená je ve vztahu k lidem s duševním onemocněním. V rámci jednoho z výzkumu nalezli během pěti týdnu v roce 2007 badatelé mezi články na toto téma až 37% negativních postojů. Lidé s duševním onemocněním jsou zobrazování častěji jako pachatelé, než jako oběti (až v 29% procentech případů proti 9%, zdroj: Nawková – Adámková – Holcnerová et al. Vyobrazení osob s duševním onemocněním v českých, chorvatských a slovenských tištěných médiích. Čes a slov Psychiat, 106(6), 2010: 351-356).

Stigmatizace v médiích je velkým problémem, protože ohrožuje její oběti i společnost samu. Znemožňuje jí totiž adekvátně pochopit problémy, které zahaluje. Zjednodušuje naše vidění světa a spojuje duševní choroby s určitými vzorci chování, které k nim buď nepřísluší nebo odlidšťují pachatele trestných činů a čini z něj pouhého zástupce nemoci.

Co by měli novináři o lidech s duševními chorobami vědět?

 

  • duševní onemocnění je v populaci rozšířené

  • většina lidí s duševním onemocněním není násilná

  • lze redukovat či odstranit symptomy nemocí

  • prevence funguje

  • stigmatizace vede k izolaci a zabraňuje léčbě

Stigmatizace nastává již tehdy, kdy novináři napíší „schizofrenička zabíjela“ nebo „schizofrenické chování“. Schizofrenie je chorobou s mnoha různými projevy, které nejsou či nemusí být násilné. Podobně je správnější psát o člověku se schizofrenií, neboť jde o lidskou bytost s vlastní identitou a osobní historií a nelze ji redukovat pouze na typizované (a často nesprávně pochopené) projevy nemoci.

 

Novináři by při psaní o duševních chorobách měli dávat pozor

 

  • zda je duševní onemocenění součástí příběhu

  • na svědky a jejich hodnocení (nemusí být adekvátní nebo relevantní)

  • zda neztotožňují individuální chování s onemocněním obecně

  • na to, že násilníků mezi lidmi s duševním onemocněním je minimum

  • je třeba zprostředkovat informaci, že duševní onemocnění lze zvládat a některá i vyléčit

Dobrým manuálem pro psaní o duševních chorobách je Guide for Reporting Mental Health, k dispozici zde.

Další informace a zdroje k tématu lze nalézt v mojí prezentaci Jak psát o lidech s duševním onemocněním?, kterou lze nalézt zde. Další zdroje jsou na koneci dokumentu.

Případovou studií na stigmatizaci je Kazmova One Man Show, v níž se zaměřil na pořad prostřeno. Svoje výtky vůči tomuto pořadu jsem zformuloval zde, Česká televize v pořadu @online odvysílala moji polemiku s režisérem pořadu, kterou si ze záznamu můžete pustit zde.