Buďte zodpovědní

Ve čtveřici klíčových etických principů americké Společnosti profesionálních novinářů (SPJ) je hodnota zodpovědnosti spojena především s představou transparentnosti a sebereflexe novinářské práce. Podle tohoto pojetí má publikum právo na to znát pozadí a důvody morálních rozhodnutí novinářů, média mají rychle odpovídat na pochybnosti a odhalovat pochybení v oboru. Princip novinářské zodpovědnosti veřejnosti potvrzuje i kodex SN ČR (bod 2). To je ale pouze velmi úzké pojetí zodpovědnosti, jež v souladu s myšlenkami implicitní smlouvy mezi novináři a občany rozšiřujeme. V tomto smyslu je totiž profesionál zodpovědný společnosti a je potřeba rozumět, v čem tento vztah spočívá. Jeho klíčovým prvkem je demokracie jako systém (jenž může nabývat různých režimů), jemuž novinář slouží. Média jsou tedy ve veřejné službě i tehdy, když mají soukromého majitele.

Role médií v […] rozšířené koncepci demokratického života spočívá ve facilitaci a modelování [občanské] participace. Média musí sloužit jako fórum pro dialog, ne jen jednoduše mezi individui, ale také mezi komunitami v rámci větší společnosti. Řečeno více fundamentálně, mohou umožnit individuím nalézt identitu jako členů komunit, pomoci členům komunit komunikovat mezi sebou, facilitovat komunikaci mezi komunitami a pomoci komunitám nalézt společné, jež je spojuje jako členy většího společenství.

J. Iggers, Good News, Bad News, p. 139.

Lze tedy říci, že jsou to teprve média, kdo vytváří z jednotlivých komunit společenství, které je spojeno zájmem – v tomto smyslu média konstruují veřejný zájem a je jejich zodpovědností činit to tak, aby působily kohezně. V klasické teorii veřejná sféra vzniká s nástupem kapitalismu v 17. století jako doména soukromých osob, které jsou spojeny svým (obchodním) zájmem proti politickým autoritám, jejichž rozhodnutí ovlivňují jejich podnikání. Média hrála klíčovou roli v proměně jednotlivců, jež prostě přijímají rozhodnutí státní moci, ve veřejnost, jež se stává jejím soupeřem (Habermas, The Structural Transformation of the Public Sphere, 1989, p. 26). Tato buržoazní veřejnost podle Habermase používala svůj rozum (öffentliches Räsonnement) pro diskutování a vyjednávání moci. Toto pojetí je stále živé v té teorii veřejného zájmu (public interest), která zdůrazňuje jeho politický rozměr (watchdog funkce), v němž soukromý či lidský zájem (human interest) nemá místo. Takové pojetí veřejné sféry ale nezohledňuje sociální, ekonomické a genderové rozdíly ve společnosti a činí veřejnou sféru iluzorně homogenní a odtrženou od soukromé dimenze, jak si povšimla Nancy Fraser:

[B]uržoazní koncepce veřejné sféry vyžaduje uzávorkování nerovností ve statusu. Tato veřejné sféra byla arénou v níž by mluvčí odkládali takové charakteristiky, jako jsou rozdíly původu a bohatství a hovořili k sobě navzájem jako kdyby byli sociálně a ekonomicky rovní. Rozhodující fráze zde je „jako by“. Ve skutečnosti nebyly sociální rozdíly mezi mluvčími eliminovány, ale pouze uzávorkovány. [… D]iskurzivní interakce v rámci buržoazní veřejné sféry byla ovládána stylem a způsoby, které samy o sobě korelují a označují status nerovnosti. Neformálně působily marginalizaci žen a členů plebejských tříd a zabraňovaly jim účastnit se jako rovnocenní.

N. Fraser, Rethinking the Public Sphere, in: Habermas and the Public Sphere (ed. C. Calhoun), 1992, pp. 118–119.

Fakt, že mediální veřejný prostor byl vymezen představami střední třídy vedl jednak k podceňování a nepochopení lidově zaměřených médií (tzv. bulvárních médií) na jedné straně, a k proliferaci těchto novin zaměřených nikoliv na posilování sebevědomí deklasovaných ve veřejném prostoru, ale spíše jejich narkotizaci senzacemi. Tento problém stále přetrvává, i když se mediální prostor vlivem technologické i ekonomické transformace od doby, kdy byly tyto teorie formulovány, zásadně proměnil. Dokládá to např. menší důvěra v demokracii u ohrožené a tradiční pracující třídy a úplná nedůvěra u třídy strádající, jak dokládá nedávný výzkum Rozděleni svobodou. Strádající, tedy nejnižší třída, zároveň nejméně považuje elity a intelektuály za prospěšné pro společnost. Problém je složitější o to více, že dnes už média nejsou pouze noviny či televize, ale nové komunikační kanály zásadně proměnily topografii veřejného prostoru:

S fragmentací společnosti a nástupem online médií se rozpadla velká publika, což zabraňuje politické integraci. Rozpad publik však není politicky rovnoměrný. Trumpovi voliči podle výzkumů ve velké míře vycházeli ze zpravodajství Fox News. Voliči Clintonové žádný dominantní zdroj neměli. I v Česku mohou Andrej Babiš či Miloš Zeman oslovit výraznou část svého staršího a méně vzdělaného elektorátu jen pomocí několika málo kanálů – zejména komerčních televizí. Liberálové naproti tomu ve většině zemí potřebují pracovat s kanály velmi různorodými, což jejich kampaně komplikuje. […] Média nastolují témata s rychlostí, již politika s nabízenými řešeními nedokáže sekundovat. Vzniká emotivní vakuum obav, že elity a instituce řešení klíčových problémů […] zkrátka nemají. To snižuje důvěru k institucím, a navíc poskytuje výhodu politikům, kteří nová témata pouze zasazují do předem připraveného výkladu – ideálně do výkladu o souboji elit a „běžného lidu“.

D. Prokop, Slepé skvrny, 2019, p.144.

Mají-li tedy média být zodpovědná za veřejnou sféru a zodpovídat se veřejnosti jako celku, musí aktivně působit na překonávání rozdílností mezi centrem a periferií, ať už v ekonomickém, sociálním či geografickém smyslu. Toto překonávání nemá být zahlazováním (uzávorkováním) rozdílů, ale aktivním budováním prostoru pro sociální dialog a hledání společné identity. Zodpovědný novinář či novinářka si je vědom závazku, jenž vůči společnosti má, a naplňuje jej tím, že čelí výzvám fragmentace veřejné sféry a upozaďování problémů sociální stratifikace společnosti. I proto se v etických normách objevuje princip ne-diskriminace, poměrnosti a vyváženosti, ale především imperativ předcházením konfliktům a hledání porozumění (odst. 33 v rezoluci 1003/1993 Parlamentního shromáždění Rady Evropy)