Encyklopedie náboženství a médií

Encyklopedie náboženství a médií

Encyklopedie náboženství a médií je určena především mediálním pracovníkům, kteří přicházejí ve svojí práci do styku s tématem religiozity či náboženství, a náboženským expertům, kteří komunikují s médií. Jde o populárně-naučný projekt, jenž je výsledkem práce studentek a studentů semináře Náboženství a média na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a chce poskytnout základní informace a zdroje k vybraným významným tématům oblasti prolínání náboženství a médií zváště ve vztahu k domácímu prostředí.

Základní hesla připravili studující v kurzu Náboženství a média na jaře 2016, další položky by měly přibývat každý rok vždy s novým během semináře.

Editor: Jan Motal (jmotal@mail.muni.cz).

Jak vyhledávat? Používejte buď seznam hesel níže, nebo hledejte klíčové slovo vyhledávacím nástrojem vašeho prohlížeče (Ctrl+F či ⌘+F).

Jak citovat? Nejlépe takto: AUTOR/KA, Heslo. In MOTAL, Jan (ed.), Encyklopedie náboženství a médií. Brno: Masarykova univerzita 2016 [vydání jaro 2016]. On-line: <https://www.medialnietika.cz/encyklopedie-nabozenstvi-a-medii/>. Cit. dne DD.MM.RRRR.

Rejstřík

A

Aetatis novae
Al-Bagdadi, Abu Bakr
Al-Zarqawi, Abu Musab
Anička, tzv.
Antikultovní hnutí
Ateismus
Armstrong, Ben

B

Bakker, Jim
Bezák, Robert
The Boston Globe

C

Christian Broadcasting Network
Club 700
Communio et progressio
Coufal, Radek
Církevní dokumenty o médiích
Československá církev husitská
Český rozhlas
Český zápas

D

Daeš (Daesh, Daiš)
Dabiq
Dawkins, Richard
Dennett, Daniel
Dingir

E

EZO.TV

F

Falwell, Jerry
Federace židovských obcí
Freeform

G

H

Hadden, Jeffrey K.
Harris, Sam
Hitchens, Christopher
Hnutí Grálu
Humbard, Rex

CH

I

Index librorum prohibitorum
Inter mirifica
Islámský stát
Islámský stát, tzv., jeho propaganda

J

K

Katolické dokumenty omédiích
Katolícke noviny
Katolický týdeník
Kuřimská kauza

L

M

Mauerová, Klára

N

National Catholic Reporter
Nový ateismus

O

Oracle Television

P

Papežská rada pro hromadné sdělovací prostředky
Probuďte se!
Psychic TV

Q

R

Reagan, Ronald
Regent University
Roberts, Oral
Římskokatolická církev

S

Sekta
Sekularizace
Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů
Spolek svätého Vojtecha
Strážná věž
Svědkové Jehovovi
Swan, Charles E.
Škrlová, Barbora

T

Teleevangelismus
Televizní věštci

U

V

Vatileaks
Vigilanti cura
Volejte věštci

W

Watson, Rebecca

X

Y

Z

Hesla

CBN

Christian Broadcasting Network (CBN) je americká křesťansky orientovaná náboženská televizní síť a produkční společnost. Patří do podnikatelského impéria The International Family Entertainment Corporation (IFE). CBN založil v Portsmouthu ve Virginii 11. ledna 1960 televangelizátor tzv. druhé generace a baptistický kazatel Marion Gordon „Pat“ Robertson. CBN je společně například s Trinity Broadcasting Network typickým příkladem televangelismu. Jejím oficiálním posláním je „připravit Spojené státy americké a celý svět na příchod Ježíše Krista a vládu Božího království na zemi.“ (The Christian Broadcasting Network 2016) V současné době společnost vysílá v 71 jazycích do asi 200 zemí po celém světě 24 hodin denně. CBN je neziskovou organizací, a je tak závislá na příspěvcích dárců, i když od roku 1960 může (stejně jako další televangelické spolenosti) prodávat svůj vysílací čas. V roce 2014 hospodařila CBN s ročním rozpočtem přesahujícím 300 milionů amerických dolarů. Společnost připravuje vlastní zpravodajství i publicistiku. Jádro jejího vysílání tvoří pořad kombinující zpravodajství a magazín Club 700 vysílaný od roku 1966.

CBN začala poprvé vysílat více než rok po svém založení, 1. října 1961 ve Virginii na 27. kanálu. Kvůli malému rozpočtu uváděla denně dva půlhodinové pořady a to v 19:00 a 22:00. Později vysílala od 17:00 do půlnoci. Na podzim roku 1963 připravila stanice svůj první televizní maraton s úmyslem získat finance na svůj provoz. V pořadu získali volající později možnost oslovovat moderátora a žádat modlitbu. Z tohoto formátu se postupem času vyvinula talk show Club 700. Podle Haddena a Swanna je právě tento formát nejúspěšnějším klonem, který elektronické církve převzaly od komerčních televizí. Konkrétně Club 700 byl kopií The Tonight Show vysílané na NBC. Club 700 fungoval v tomto formátu do osmdesátých let, kdy se proměnil do dnešní podoby.

V sedmdesátých letech byla založena CBN International a započala expanze společnosti do celého světa. V roce 1977 založil Robertson také soukromou CBN Univeristy, dnes Regent University. Její součástí je i fakulta komunikace, která podle Haddena a Swanna produkuje nejen profesionály pro samotnou CBN, ale i pro sekulární stanice, čímž šíří křesťanský vliv v americké kultuře. V témže roce zahájila CBN celonárodní kabelové a satelitní vysílání, čímž vznikla stanice CBN Satellite Service, později CBN Cable, dnes patřící společnosti The Walt Disney Company a působící pod názvem Freeform. Součástí kontraktu byla dohoda o dalším vysílání 700 Club na této stanici. Dnes je součástí vysílání Freeform pořad 700 Club Interactive, který moderuje mimo jiné syn Pata Robertsona a současný výkonný ředitel (CEO) Christian Broadcasting Network Gordon Robertson.

CBN v současné době působí po celém světě, kromě Antarktidy na všech kontinentech. Od roku 1995 rozšiřuje své působení pod hlavičkou CBN WorldReach. Kanceláře má například i v Grónsku, na Madagaskaru nebo na Novém Zélandu. Do jejího portfolia spadají různé regionálně zaměřené stanice jako CBN Asia, CBN Latino nebo CBN Hong Kong. Kromě pravidelných pořadů produkuje také seriály či filmy s křesťanskou tematikou včetně animovaných pořadů pro děti v divizi CBN Animation. Na CBN je také navázaná nezisková humanitární organizace Operation Blessing International Relief and Development Corporation (OBI) založená v roce 1978. Je financovaná ze zisků CBN. Hlavní postavou CBN byl v roce 2016 stále Pat Robertson, který spolumoderoval Club 700. Vedle něj patřili k výrazným osobnostem například komentátor David Brody, novinář Efrem Graham nebo bývalá miss Terry Meuwsen. CBN tíhne svým obsahem k politickému konzervatismu. Ještě před svým zvolením se v jejím vysílání objevil například americký prezident Ronald Reagan. Sám Robertson se ucházel o republikánskou nominaci v roce 1988. Podpoře CBN se těšil též George Bush mladší.

Štěpán Žádník

Literatura:

  • 700 Club Interactive. 2016. [Online] [cit. dne 2. 6. 2016] Dostupné z: http://700clubinteractive.cbn.com/
  • HADDEN, J. K. – SWANN, C. E. 1981. Prime time preachers: the rising power of televangelism. Reading, Mass.: Addison-Wesley Pub. Co.
  • HADDEN, J. K. 1990. The Globalization of American Televangelism. International Journal Of Frontier Missions, 7(1), 1-10.
  • PUTNA, M. C. 2010. Obrazy z kulturních dějin americké religiozity. Praha: Vyšehrad.
  • The Christian Broadcsting Network. 2016. [Online] [cit. dne 2. 6. 2016] Dostupné z: http://www1.cbn.com/
  • The Christian Broadcasting Network, Inc. 2003. [Online]. International Directory Of Company Histories. Dostupné z: http://www.encyclopedia.com/doc/1G2-2845600028.html
  • VÁCLAVÍK, D. 2013. Proměny americké religiozity. Brno: Masarykova univerzita.

CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ HUSITSKÁ

Cirkev československú husitskú tvoria kresťania, ktorí za cieľ svojej náuky považujú snahu o návrat k prvotnej cirkvi, či k pravému jadru kresťanstva. Medzi základné rysy cirkvi patria:

  • Úcta k vedeckej pravde a otvorenosti voči svetu
  • Apostolicita a reformačný charakter
  • Sprítomnenie ako liturgický princíp
  • Presbytérne zriadenie s episkopálnymi prvkami

Cirkev sa vo svojom učení necháva viesť svedectvami z Biblie. Poznaním, ktoré cirkev šíri je, že na celom svete existuje len jediná cirkev Kristova, ktorá je zložená z kresťanov vo všetkých organizáciách kresťanských cirkví. Základom sú pravidelné bohoslužby s liturgiou dr. Farského. Bohoslužba má dva vrcholy, a to zvestovanie biblického posolstva Božieho slova a sprítomnenie Krista ako živého Pána cirkvi a skrytého Pána dejín v spoločenstve pri večeri Pána. Cirkev vysluhuje sedem sviatostí – krst, birmovanie, večeru Pána, pokánie, manželstvo, útechu chorých a svätenie kňazov.

Ide o kresťanskú cirkev, ktorá bola založená 8.ledna 1920. Pôsobenie cirkvi je obmedzené len na územie Českej a Slovenskej republiky, pričom je vplyv cirkvi na území Slovenska veľmi malý, cirkev pokrýva len bratislavskú diecézu so štyrmi obcami. Církev československá husitská má 292 náboženských obcí, ktoré sú rozdelené medzi 6 diecéz so sídlami v Brne, Hradci Králové, Olomouci, Plzni, Praze a v Bratislave. Označenie cirkevnej stavby, napr. kostola, so zdôraznením živého zhromaždenia, sa nazýva zbor, napr. Husův sbor.

V čele Církve Československé husitské stojí patriarcha a ústredná rada. Na diecéznej úrovni je predstaviteľom biskup, ktorý diecézu spravuje spolu s diecéznou radou. V čele náboženskej obce stojí farár alebo administrátor a rada starších. Na každej úrovni správy sú teda rovnomerne zastúpení duchovní a laici.

VIII. patriarchom Církve československé husitské bol 23.9.2006 snemom zvolený ThDr. Tomáš Butta, Th.D. Najvyšším predstaviteľom cirkvi je teda patriarcha, ak by túto funkciu vykonávala žena, niesla by titul generálna biskupka. V tejto funkcii sa od založenie cirkvi vystriedali: Karel Farský (1924–1927), Gustav Adolf Procházka (1928–1942), František Kovář (1946–1961), Miroslav Novák (1961–1990), Vratislav Štěpánek (1991–1994), Josef Špak (1994–2001), Jan Schwarz (2001–2005), Tomáš Butta (2006-).

Titulní strana Českého zápasu.
Titulní strana Českého zápasu.

Oficiálnym týždenníkom cirkvi je Český zápas, ktorý vychádza od roku 1920. Väčšinou pozostáva z štyroch strán a jeho cena je 8 korún. Autori tohto týždenníka príspevkami apelujú na veriacich, odvolávajú sa na časti z Písma svätého a pripomínajú im, aby verili a správali sa podľa pravidiel viery. Oficiálne webové stránky cirkvi nájdeme na adrese http://www.ccsh.cz/. Na stránke sú pravidelné uverejňované informácie z cirkvi, z českej a slovenskej ekumeny, zo svetovej ekumeny, zo sociálnej oblasti, aktuálne zdelenia Archivu a smútočné oznámenia.

Cirkev poskytuje prostredníctvom webových stránok dostatočné množstvo informácií o aktuálnom dianí v cirkvi a o svojich predstaviteľoch, avšak neponúka možnosť prispievať vlastnými článkami, ani možnosť spätnej väzby prostredníctvom komentárov, či ankety, v prípade záujmu je na webe umiestnená emailová adresa.

Web taktiež umožňuje priame prepojenie na FB stránky cirkvi, kde pravidelne pridáva príspevky, na základe ktorých otvára diskusiu. Cirkev sa však už do diskusie nezapája, ani nijako nereaguje na príspevky užívateľov. Cirkev československá husitská nemá svoj centralizovaný twitterový účet. Informácie príbuzné tejto cirkvi na sociálnej sieti komunikuje Husitská teologická fakulta UK.

Simona Uhaľová

Literatura:

ČESKÝ ROZHLAS

Český rozhlas je české médium veřejné služby zřízené 1. ledna 1992 zákonem o Českém rozhlasu č. 484/ 1991 Sb. V jeho čele stojí generální ředitel, který je jmenován na období šesti let Radou Českého rozhlasu. K červnu 2016 tuto funkci zastává René Zavoral. Kontrolním orgánem je Rada Českého rozhlasu, která má devět členů a k ekonomické kontrole Českého rozhlasu využívá pětičlennou dozorčí komisi. „Rada tedy není správní orgán, není dalším článkem řízení instituce, ale má na starosti kontrolu média, které je financováno z rozhlasových poplatků.“ (Český rozhlas 2016) Aktuální výše poplatku je 45 Kč měsíčně za každou domácnost s rozhlasovým přijímačem. Další příjmy má rozhlas z vlastní podnikatelské činnosti a také z příjmů ze státního rozpočtu. Od roku 1993 je Český rozhlas součástí Evropské vysílací unie (v originále European Broadcasting Union, známé taky pod zkratkou EBU), která sdružuje veřejnoprávní i komerční rozhlasové a televizní stanice (Votavová 1993: 120).

Ve své programové nabídce má Český rozhlas pořady mnoha žánrů, včetně náboženských pořadů nebo pořadů pro děti. Provozuje osm celoplošných stanic, které se soustředí na zpravodajství, zábavu, kulturu a hudbu. Kromě toho provozuje ještě čtrnáct regionálních stanic a také vysílání do zahraničí prostřednictvím stanice Český rozhlas Radio Praha. Zahraniční zpravodajství je vysíláno v angličtině, němčině, španělštině, francouzštině a ruštině. Stanice Českého rozhlasu je možné naladit na šesti různých vysílacích pásmech i prostřednictvím internetu. Dlouhodobě nejposlouchanější stanicí je Český rozhlas Radiožurnál. V posledním kvartálu roku 2015 a prvním kvartálu roku 2016 jeho poslechovost dosahovala 829 000. Ve stejném sledovaném období byl mediální podíl Českého rozhlasu na českém mediálním trhu 22,4 % (Výzkum 2016).

Posláním rozhlasu je služba veřejnosti a poskytování kvalitních informací, vzdělání, kultury, zábavy a přispívání k ochraně a rozvoji základních hodnot demokratické společnosti. Za základní hodnoty jsou považovány důvěryhodnost, kvalita, rozmanitost, úcta a tradice i rozvoj. Základním cílem je poskytovat veřejnosti všestrannou, vyváženou a kvalitní programovou a obsahovou nabídku a vytvářet, chránit a prosazovat základní hodnoty moderní demokratické společnosti, přispívat k technologickému pokroku, pečovat o národní kulturní dědictví, obohacovat je a šířit ve světě, hájit nezávislost a usilovat o konkurenceschopnost Českého rozhlasu (Český rozhlas 2016). Tyto zásady jsou obsaženy i v Kodexu Českého rozhlasu, jímž jsou pracovníci povinni se řídit. Jeho základním pilířem je nezávislé a svobodné tvoření a šíření rozhlasových programů a podpora soudržnosti společnosti a dodržování lidských práv a lidské důstojnosti.

Od roku 1990 funguje v rámci Českého rozhlasu pětičlenná tvůrčí skupina náboženských pořadů, která do rozhlasové programové nabídky vnáší pořady věnované náboženské tematice. Z hlediska struktury pořadů se jedná o zprávy, komentáře, reportáže, debaty, dokumenty či portréty zajímavých osobností, vždy s přihlédnutím k duchovní dimenzi života. Pořady jsou zaměřené většinou na křesťanskou nebo židovskou tematiku, jiná náboženství se v programech objevují jen ojediněle. K červnu 2016 vysílá Český rozhlas pravidelně 11 náboženských pořadů. Jejich stopáž se pohybuje od 5 minut do jedné hodiny. Archivní záznamy starších, již nevysílaných relací je možné najít na webových stránkách rozhlasu. Obsah vysílaných pořadů spojuje zájem o náboženství, náhledy na něj se však liší. Kromě záznamů bohoslužeb z různých míst České republiky, přináší taky koncerty duchovní hudby nebo magazíny propojující současná společenská témata s náboženstvím. V těchto pořadech vystupují jak představitelé církví, tak také odborníci na danou problematiku.

Pozice České rozhlasu vůči náboženství a jeho zobrazování v jednotlivých pořadech je dána etickým kodexem. Otázkám náboženství je věnovaný článek číslo 17. Dle něj se „programový prostor věnovaný náboženství se opírá o rozvrstvení společnosti a její aktuální vztah k duchovní oblasti. Pomůckou jsou údaje z posledního sčítání lidu.“ (Český rozhlas 2016) Zaměření na duchovní tematiku v programové nabídce vychází z evropské kulturně-historické tradice a v pořadech je proto věnována pozornost biblickým tématům a jejich významu pro kulturní vývoj a mravní postoje. Většina pořadů je proto věnována křesťanství a judaismu. Dle kodexu však mají pořady přibližovat i myšlenky jiných světových náboženství. To se v rámci programu děje jen minimálně. Každý náboženský pořad má být dle kodexu i řádně jako náboženský označen. Děje se tak z důvodu, že jinak by jeho obsah mohl vyvolat u publika negativní reakce. Pořady by také neměly vyzývat k žádné formě diskriminace, včetně té náboženské.

Historicky Český rozhlas navazuje na tradici Československého rozhlasu, jehož pravidelné vysílání bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20:15 ze stanu u letiště v Kbelích v Praze. Československý rozhlas byl první ve střední Evropě, který zahájil pravidelné rozhlasové vysílání. První odvysílaná relace trvala pouhou hodinu.

Významnou roli sehrál Československý rozhlas i v moderních dějinách. Poprvé v květnu 1945 při takzvaném Pražském povstání, podruhé pak při sovětské okupaci Československa 21. srpna 1968. Při bránění budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze zahynulo sedmnáct lidí. Tento střet se stal symbolem odporu Pražanů proti vpádu cizích armád v roce 1968 (Votavová 1993).

Mezi známé osobnosti, které v průběhu historie působily v Československém nebo Českém rozhlase, patří například Jan Skácel, Oldřich Mikulášek či Karel Weinlich.

Hana Florianová

Literatura:

Rozšiřující literatura:

FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ

Federace židovských obcí (FŽO) je zastřešujícím právním orgánem deseti českých Židovských obcí. Kromě nich sdružuje také židovské organizace a spolky. Jedná se o jediné mimokřesťanské náboženské společenství registrované v ČR. FŽO zastupuje židovskou pospolitost vůči domácím i zahraničním orgánům a institucím. Zabývá se náboženskými, kulturními, vzdělávacími a sociálními aktivitami. Jejím současným předsedou je pro roky 2012 až 2016 Petr Papoušek. FŽO vznikla v listopadu roku 1989 transformací Rady židovských náboženských obcí ustavené několik měsíců po skončení druhé světové války.

Židovská komunita v České republice distribuuje poměrně velké množství tištěných i elektronických mediálních obsahů. Většina z nich má interní charakter – cílovou skupinu tvoří převážně členové komunity.

Materiály vycházející v tištěné podobě jsou výrazně nábožensky orientované. Největším tištěným periodikem židovské komunity v České republice, a zároveň i na Slovensku (v článcích se podle národnosti autora používá český i slovenský jazyk), je věstník Roš Chodeš. Jedenkrát měsíčně jej vydává FŽO. Magazín, jehož název v překladu znamená „hlava měsíce“, vychází už od roku 1939. V současné době sestává z několika stálých rubrik. Úvod je vymezen pro aktuality, po nich následuje komentář k Tóře, Siduru (modlitební kniha) a aktuální rozpis bohoslužeb. Na dalších stranách bývají pravidelně uveřejňovány také rozhovory, reportáže a komentáře týkající se tuzemské i zahraniční židovské komunity. Závěrečná část se věnuje tématům z kultury (recenze knih, pozvánky na kulturní události, apod.). Na posledních stranách jsou umístěné zprávy z jednotlivých českých židovských obcí a ze světa. Z formálního hlediska se Roš Chodeš blíží jednoduché novinové grafice s minimálním využitím barev. Aktuální i starší čísla věstníku lze najít v archivu na adrese https://www.fzo.cz/ros-chodes/.

Titulní strany věstníku Roš Chodeš.
Titulní strany věstníku Roš Chodeš.

Vlastní tištěný měsíčník vydává Pražská židovská obec. Její Obecní noviny vychází pouze jako interní, neprodejná publikace. Jejich grafická úprava je jednoduchá, texty, obrázky i fotografie jsou vytištěny černobíle. Tiskovina obsahuje rozpisy bohoslužeb, zprávy z vedení židovské obce, rabinátu a úvahy nad Sidurem. V rubrice Vzdělávání je dvoustrana věnovaná židovským školám. Dále následuje rozhovor a rubrika Osudy. Uprostřed je vložen samostatný Rabínský list – zamyšlení s náboženskou tematikou. Podobně jako u Roš chodeš se v závěrečné části Obecních novin nachází kulturní rubrika.

Mezi další periodika určená pro českou židovskou komunitu patří čtvrtletní Zpravodaj České společnosti přátel Izraele, měsíčník české pobočky Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém Slovo z Jeruzaléma: Křesťanský hlas pro Židy a Izrael, občasník Terezínská iniciativa a měsíčník židovské liberální komunity Bejt Simcha Maskil.

Cílovou skupinou všech výše zmíněných tiskovin jsou členové židovské náboženské komunity či jejich sympatizanti. Producenti těchto periodik se nesnaží oslovovat veřejnost, neboť judaismus nepatří mezi náboženství, která aktivně usilují o rozšíření členské základny, jeho cílem není obracet lidi na víru. Konverzi k judaismu lze vnímat obecně jako velmi komplikovaný, a tudíž poměrně ojedinělý proces. Jeho problematičnost spočívá ve skutečnosti, že judaistické náboženství je přímo spjato s matrilineárně děděným židovstvím.

FŽO  se však zaměřuje i na širší veřejnost, a sice v rámci kulturních a vzdělávacích aktivit. Ty se týkají především témat židovských dějin a tradic, holocaustu, dění v Izraeli a antisemitismu.

Nejen pro židovské čtenáře je určen také zpravodajský portál FŽO s názvem Židovský tiskový a informační servis (ŽTIS). Tyto webové stránky založené v roce 2011 se oficiálně prezentují jako „zdroj aktuálních a objektivních informací týkající se Židů v ČR i jinde ve světě, zejména v Izraeli, nabízející těm, kteří s touto tématikou pracují nebo se o ni zajímají, důležitá a zajímavá fakta o událostech zasazená do širšího kontextu, jejž občas běžné agenturní zprávy postrádají“. Zpravodajství ŽTIS se týká politiky, kultury, vědy, ekonomiky i sportu a je založené převážně na zahraničních agenturních zdrojích psaných v angličtině či hebrejštině.

Širší publikum se snaží oslovit také autoři pořadů České televize a Českého rozhlasu zaměřující se na židovskou tématiku. Tvůrčí producentská skupina náboženské tvorby vytváří televizní seriály Jak jsem potkal Izrael a Hádanky domů života. Rozhlasová redakce náboženského vysílání již více než dvacet let uvádí pořad Šalom Alejchem. Jedná se o magazín vysílaný každou neděli večer na všech regionálních stanicích věnující se tématům židovského života v Česku i ve světě souvisejícím s kulturou, historií, náboženstvím a současným děním. Šalom Alejchem také představuje posluchačům významné židovské osobnosti, upozorňuje na nové knihy a kulturní pořady na židovské téma. Pořadem provází moderátor Tomáš Töpfer, na jeho tvorbě se podílí také ředitel Židovského muzea (založeného FŽO) Leo Pavlát a jeho bývalá tisková mluvčí Noemi Fingerlandová.

Z výročních zpráv FŽO vyplývá, že její nejvyšší představitelé jsou pravidelně zváni do vysílání ČT i ČRo, kde se vyjadřují především k tématům holocaustu či narůstajícího antisemitismu v Evropě (FŽO, online). Přestože židovská menšina v ČR není početná (podle údajů na oficiálních webových stránkách je v židovských organizacích a spolcích registrováno přibližně 5000 židů), dostávají pořady veřejnoprávních médií pro ni a o ní poměrně velký prostor. Například seriál Šalom Alejchem se udržel v rozhlasovém vysílání i přes nedávné změny vysílacího schématu založené na odklonu od konkrétních náboženských vyznání k obecnějšímu etickému a spirituálnímu pojetí (ČRo, online).

Karolína Svobodová

Literatura:

Rozšiřující literatura:

HNUTÍ GRÁLU

Hnutí Grálu je náboženská organizace, která vznikla ve 20. až 30. letech minulého století v Německu. Hnutí se deklaruje jako volné světonázorové či duchovní společenství lidí, kteří přijali vědění Poselství Grálu a chtějí podle něj žít. Prolínají se zde prvky tradičního křesťanství a ezoterní proudy. Vyznává se princip reinkarnace. Náboženská skupina byla v minulosti dvakrát spojována s mediálně exponovanými případy: hnutí Imanuelité, založená Janem Dietrichem Dvorským v roce 1992, a kuřimská kauza, skupina Josefa Škrly týrající dva chlapce, z roku 2007. Média mylně označovala Hnutí Grálu za sektu, dále v souvislosti s kauzami psala o členství v Hnutí, které ve skutečnosti v této náboženské skupině neexistuje, a také o „odštěpení“ aktérů kauz právě z Hnutí, i když součástí nikdy nebyli. Religionisté se shodují, že Hnutí Grálu nepatří k nebezpečným náboženským směrům.

Nejprve Hnutí poškodila sekta v Česku takzvaní Imanuelité, kterou založil v roce 1992 Jan Dietrich Dvorský na základě přečtení knihy Poselství Grálu. Prohlásil se za inkarnovaného Parsifala Imanuele (předurčeného mesiáše samotným O. E. Berndhartem), který má zachránit „převrácené“ lidstvo a vybudovat Tisíciletou říši – Boží pozemskou říši, která potrvá tisíc let. S odkazem na svou předurčenost, že právě on je „Synem Člověka“, jak se píše v Poselství Grálu, kontaktoval Hnutí Grálu. To se ale od Dvorského distancovalo s odkazem na jeho psychickou vyšinutost. Komunita Dvorského přívrženců musela žít nadmíru asketickým životem, odevzdat Imanuelovi veškeré peníze, nesměla konzumovat žádná média, povolená byla pouze četba Dvorského knihy Syn člověka, Mesiášovo živé Slovo k všenápravě světa, vše proto, aby byli spaseni. Tento styl života způsobil, že jeho přívrženci byli podvyživení, zatímco Imanuel žil za jejich peníze v přepychu. Pokud byli členové sekty vyloučeni za nedodržení některého z přísných pravidel, pokoušeli se o sebevraždu, bloudili po lese a doslova čekali na smrt. Média začala o sektě intenzivně informovat, jakmile několik členů Imanuelitů skončilo v psychiatrické léčebně. Sekta byla v roce 1995 rozpuštěna a Dvorský byl trestně stíhán za ohrožování výchovy mládeže, protože zakazoval dětem chodit do školy. Dodnes se úspěšně skrývá.

A druhá aféra, kterou média pojila s Hnutím Grálu, byla takzvaná kuřimská kauza z roku 2007.

Kristýna Kolibová

Literatura:

ISLÁMSKÝ STÁT

Tento pojem slouží k označení radikálního sunnitského hnutí v současnosti působícího na území států Irák a Sýrie. Jak uvádí Cardini ve své knize Chalífa a západ (2016: 40) pojmenování této skupiny extrémistů usilujících o znovunastolení chalífátu je problematické. Původně se hnutí pojmenovávalo názvem Islámský stát v Iráku a Levantě (zkráceně ISIL; arabsky al-Dawlah al-Islāmiyyah fī al-ʿIrāq wa al-Shām). Toto označení se prvně objevilo v květnu 2013. Organizace od tohoto názvu v červnu roku 2014 upustila, protože oblast Levanta označuje velmi nespecifické území, respektive jedná se o nepřesný geografický termín. Název ISIL nahradilo pojmenování ISIS (Islámský stát v Iráku a Sýrii, či Islámský stát v Iráku a alShamm), jelikož je více vypovídající o reálném působení radikálního hnutí. Paralelně se užívá zkráceného označení Islámský stát (IS).

Pojmenování, která se vztahují na fundamentalistickou militantní skupinu působící na blízkém východu, je vícero. Příslušníci organizace se sami frekventovaně označují jako členové chalífátu, který je pod vedením chalífy. (Withnall, 2014) Pojem chalífát odkazuje, stejně jako Islámský stát, na významnou roli a vliv islámu na interní mechanismy organizace a politiku jako takovou, ale navíc přidává konotaci obnovení tradiční muslimské vlády a sjednocení všech muslimů pod jednoho panovníka, který je respektive také náboženským vůdcem. V současnosti jím je Abu Bakr al-Baghdadi, jenž ideologii operující s tradicionalismem podporuje tvrzením, podle kterého je potomkem Abu Bakr Siddiqa, prvního chalífy, co převzal vládu nad muslimy po smrti proroka Mohameda. (Edwards, 2015)

Kořeny organizace sahají až do vojenské intervence v čele se Spojenými státy v Iráku roku 2006. V té době působila v zemi odnož al-Káidy pod vedením Abu Musaba al-Zarqawiho. Ten do této teroristické kliky přinesl vizi obnovení chalífátu a vyhlásil Islámský stát v Iráku (ISI), který měl fungovat zcela dle práva šaría. Po smrti Zarqawiho myšlenka islámského státu upadala a neustálé střídání vůdců organizaci destabilizovalo. To se změnilo až s příchodem nového lídra, již zmiňovaného al-Baghdadiho, který organizaci začal silně restrukturalizovat. V roce 2012 oznámil expanzi ISI na území Sýrie, která byla právě rozdělena občanskou válkou. Při tomto výpadu ISI pomáhali bojovníci z jiných militantních skupin. Za zmínku stojí například významná pomoc organizace al-Nusra. Kdo v tuto chvíli ISIS nepodporoval, byla nově al-Káida, se kterou se Islámský stát takticky i ideologicky rozešel. Nyní jsou vztahy mezi těmito radikálními organizacemi spíše nepřátelské. (Stern, 2015)

Jedním z cílů ISIS bylo dobýt město Dabiq. Tato úspěšná operace na syrském území nebyla ani tak taktickým, jako ideologickým tahem. Islámský stát záměrně obsadil město, ve kterém se má odehrát poslední apokalyptická bitva. Využívá tak velmi rozšířené víry muslimů v brzký konec světa. V apokalyptický konec totiž podle průzkumu Pew Research Center věří více než polovina muslimů. Ideologie organizace tak kopíruje tento náboženský fenomén a zasazuje ho do kontextu svého džihádu proti bezvěrcům. (Stern, 2015)

Jiný název, kterým příslušníci hnutí reflektují úsilí o obnovení chalífátu, je al-Dawla, což v překladu znamená Stát. (Bennet, 2015) Tímto jednoduchým označením členové organizace popírají legitimitu jakéhokoliv jiného státu, jelikož ten, který budují je jediný správný. Také v tomto místě se ideologie organizace promítá do její prezentace.

Pojem Islámský stát je problematický, jelikož se jedná o doslovný překlad arabského Al-Dawla al-Islamyia. Originální název pojmenovává spíše náboženský koncept vedení státu než politické zřízení. Termín stát je v Evropě a Spojených státech spojen s konotací byrokratického aparátu, což překlad originální znění tohoto označení do jisté míry komolí. Pojem ad-Dawlah má dle arabštiny označovat islámskou komunitu (ummah), která je spravována v souladu s právem šaría. (McConnel, 2015)

Populárním označením radikální skupiny je také Daesh, které vzniklo překlopením arabského akronymu pro al-Dawlah al-Islamīyah fī al-ʻ Irāq wa-al-Shām (ISIL) do angličtiny. Tento výraz je velmi podobný arabskému Daes, který pojmenovává toho, kdo něco drtí svou nohou. Jedním z argumentů západních médií pro používání slova Daesh je vyhýbání se označení této organizace jako státu, jelikož žádná západní vláda neuznala ISIS jako státní útvar.

Filip Gigal

Literatura:

Rozšiřující literatura:

  • COCBURN, P. 2015. The rise of Islamic state: ISIS and the new Sunni revolution. Updated edition. London: Verso.

ISLÁMSKÝ STÁT, tzv., PROPAGANDA

Výřez z titulní strany časopisu Dabiq.
Výřez z titulní strany časopisu Dabiq.

Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS) je převážně sunnitská džihádistická organizace, která si klade za cíl založit v oblasti Blízkého východu nadnárodní stát chalífát postavený na islámském právu šaría. Bojovníci Islámského státu se jej snaží naplnit pomocí svaté války proti bezvěrcům, křesťanům a židům a také pomocí šíření své ideologie formou propagandy (Chudoba, 2015: 16).

Islámský stát je extrémistickou skupinou a šíření ideologie jedním z jeho hlavních cílů. Pomocí propagandy předkládá, obhajuje a připomíná stávajícím přívržencům „správné“ jednání a chování, a zároveň láká na svou stranu přívržence nové. Své úspěchy prezentuje Islámský stát po celém světě, čímž se je mimo jiné snaží prezentovat a zastrašit tak nepřátele (Sušovská, 2012: 12).

Propaganda Islámského státu pokrývá téměř všechny formy mediální komunikace – Islámský stát vydává vlastní tiskoviny, je velmi aktivní na internetu a sociálních sítích, bývá spojován s rádiem al-Bayan a známý je také tvorbou propagandistických videí, které dosahují téměř profesionální kvality (Sušovská, 2012: 12).

Za nejznámější propagandistický materiál Islámského státu se považuje časopis Dabiq. První číslo časopisu s názvem Návrat chalífátu vyšlo poprvé 5. července 2014 po založení chalífátu v čele s Abú Bakrem al-Bagdádím. Časopis se nazývá po vesnici nacházející se poblíž tureckých hranic, kde podle proroctví mají bojovníci chalífátu porazit „Řím“ a dobýt Istanbul. Dabiq je měsíčník a vychází v rozsahu kolem padesáti stran v angličtině, distribuován je pouze po internetu Mediálním centrem al-Haját (Sušovská, 2012: 12).

Časopis Dabiq se soustředí především na náboženská témata, válku proti nevěřícím, obhajuje islám a právo šaría a vyzývá muslimy k připojení k chalífátu. Hlavními tematickými okruhy časopisu jsou: náboženství, ustanovení chalífátu, jeho fungování a konkrétní vojenské operace (Hanzelka a Mareš, 2015).

Hlavním těžištěm časopisu Dabiq jsou zprávy, reportáže a náboženské texty, často doplněny o fotografie z bojů, charakteristická je pro časopis také výrazná grafika a obrazy. Vlajka ISIS, zachycená na většině fotografií, zde působí jako vizuální symbol moci a připomínka toho, že nepřátelská hnutí jsou zároveň i nepřátelé islámu. Pravověrný muslim by totiž proti vlajce, která nese vyznání víry „není boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok,“ nikdy nebojoval (Plisková, 2014: 64).

Dalším specifickým druhem mediální prezentace Islámského státu je tvorba propagačních videí s pozitivní a motivační tematikou, nebo naopak negativní a zastrašující. Videa jsou na velmi vysoké kvalitativní úrovni a jejich profesionalita stále stoupá. Nejčastějším typem jsou videa s řečníkem a obětí v ponížené pozici, často zde figuruje také vlajka ISIS. Klíčová bývá snaha vyvolat odpor k obětem, poukázat na jejich ubohost a naopak vyzdvihnout odvahu a sílu islamistů (Vodička, 2014).

Videomateriály islámského státu mají profesionální režii, kameru i střih a odborníci se shodují, že jsou natáčeny pravděpodobně ve filmových studiích na Západě. Odborníci také usuzují, že vzhledem ke kvalitativnímu nárůstu videí je propaganda formou videí pro Islámský stát velmi důležitá, a zároveň také efektivní. Její efektivnost podtrhují také západní média, která referováním a sdílením videí poselství Islámského státu šíří dál (Winter, 2015).

Stoupenci Islámského státu také hojně využívají sociální sítě, které pro ně představují jednu z hlavních cest, kterou své materiály šíří. Komunikace Islámského státu skrze sociální sítě je komplexní, systematická a dobře promyšlená. Příkladem může být velice efektivní využívání hashtagů na Twitteru, které nijak nesouvisí s obsahem sdělení, avšak díky nimž se sdělení dostanou do vyhledávačů velkého množství lidí (Sušovská, 2012: 14).

Anna Petrželková

Literatura: 

KATOLICKÉ DOKUMENTY O MÉDIÍCH

Katolické dokumenty o médiích upravují práva a povinnosti tvůrců a příjemců mediálních obsahů a jejich náplní jsou nejzávažnější mediální témata dané doby. Dokumenty vedle nejvyššího představitele římskokatolické církve vydává také Papežská rada pro hromadné sdělovací prostředky, jejímiž členy jsou vybraní kardinálové, biskupové a odborníci z různých zemí světa.

Hromadným sdělovacím prostředkům se věnují především dokumenty vydané po Druhém vatikánském koncilu. V době před Druhým vatikánským koncilem lze nalézt zmínky o sdělovacích prostředcích například v encyklice papeže Pia XI. Vigilanti cura, která byla vydaná 29. června 1936. Papež se v encyklice zaměřuje na možnost morálního nebezpečí filmového průmyslu a jeho produkce. Z předkoncilních dokumentů se problematice hromadných sdělovacích prostředků věnuje také encyklika papeže Pia XII. Miranda Prorsus vyhlášená 8. září 1957. V dokumentu papež upozorňuje především na uvážené využívání filmových, televizních a rozhlasových obsahů, které mají potenciál rozšířit se mezi širokou veřejnost.

Druhá polovina dvacátého století přinesla tři nejvýznamnější katolické dokumenty věnující se hromadným sdělovacím prostředkům. Jedná se dekret Inter mirifica vzniklý v průběhu Druhého vatikánského koncilu, který byl vyhlášený 4. prosince 1964 papežem Pavlem VI. Dále se jedná o pastorální instrukci Communio et progressio schválenou papežem Pavlem VI., která byla vydaná 23. května 1971. Trojici nejvýznamnějších katolických dokumentů o médiích uzavírá Aetatis novae, pastorální instrukce vyhlášená 22. února 1992 papežem Janem Pavlem II.

Dekret o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica se skládá z předmluvy, dvou kapitol (Nauka církve a Pastorační činnost církve) a závěru. V úvodu je ujasněno, o kterých médií bude dekret pojednávat – zaměřuje se především na tisk, film, rozhlas a televizi. Zmíněná média by podle papeže Pavla VI. měla být využívána pro snazší šíření evangelia a přispívat ke zlepšení vzdělání veřejnosti. V dekretu papež apeluje na dodržování mravního řádu, a to jak u novinářů, tak u producentů či provozovatelů médií. Zaměstnanci médií by měli absolvovat pravidelná školení a zajímat se o aktuální trendy v oblasti médií, aby mohli recipientům přinášet kvalitní a nezkreslené informace. Podle papeže je nezbytné, aby členové církve prostřednictvím sdělovacích prostředků šířili svědectví o Kristu. Aby toto mohla katolická média naplňovat, musí být finančně podporována ze strany církve.

Pastorální instrukce Communio et progressio je obsáhlejší než dekret Inter mirifica, jelikož se skládá z úvodu, čtyř rozsáhlých kapitol a závěru. Zatímco předcházející dokument se skládal z 24 odstavců, Communio et progressio obsahuje 187 odstavců. V pastorální instrukci je zdůrazněno právo veřejnosti na úplné a nezkreslené informace, které jim mají média poskytovat. Kromě již zmiňovaných médií v předešlém dokumentu se pastorální instrukce zabývá také reklamou a jejím vlivem na média a jejich obsah. Katolická média totiž nesmí vznikat za účelem zisku, ale proto, aby šířila evangelium a osvětu (Tesař 2001). V závěru pastorální instrukce je opět apel na jedince pracující v médiích, aby se zajímali o novinky v oblasti hromadných sdělovacích prostředků. Podle Tesaře (2001) lze v obou dokumentech vypozorovat zřetelnou snahu katolické církve přiblížit se světu, a to díky využívání dostupných moderních sdělovacích prostředků, kterými je možné šířit křesťanské poselství.

Posledním významným katolickým dokumentem věnující se médiím je pastorální instrukce Aetatis novae, ve které je v úvodu uvedena teze, že na počátku devadesátých let média procházejí velmi rychlým vývojem a jejich vliv nezadržitelně roste. Pastorální instrukce navazuje na předcházející instrukci Communio et progressio a varuje před komercionalizací médií. Aetatis novae rozvíjí ideu, že primárním účelem katolických médií je hlásání evangelia a vzdělanosti. Instrukce vybízí všechny členy katolické církve ke kritickému myšlení a nepodlehnutí neúplným či zkresleným informacím. Zároveň apeluje na jednání podle křesťanských hodnot, a to jak u tvůrců, tak příjemců mediálních sdělení. V závěru instrukce se uvádí, že církev považuje média za Boží dar, který má sloužit především ke sjednocování všech lidí.

Církevní představitelé reagují na aktuální témata z oblasti médií, proto v roce 2002 vydala Papežská rada pro hromadné sdělovací prostředky dokumenty Církev a internet a Etika na internetu věnující se otázce uvážlivého používání internetu jakožto důležitého technologického nástroje. Internet má být věřícími lidmi užívaný pro konání dobra a stálé šíření radostné zvěsti o Ježíši Kristu.

Jana Terezie Vobejdová

Literatura:

  • TESAŘ, M. 2001. Katolická církev v ČR a masová média [online]. Brno. [cit. 2016-05- 29]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jaromír Volek.

Církevní dokumenty:

  • AETATIS NOVAE Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích. Papežská rada pro sdělovací prostředky (22. 2. 1992). In Dokumenty o sdělovacích prostředcích. Praha: Sekretariát České biskupské konference, 1996 (pro vnitřní potřebu).
  • COMMUNIO ET PROGRESSIO Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích. Papežská rada pro sdělovací prostředky (23. 5. 1971). In Dokumenty o sdělovacích prostředcích. Praha: Sekretariát České biskupské konference, 1996 (pro vnitřní potřebu).
  • INTER MIRIFICA Dekret o sdělovacích prostředcích. II. Vatikánský koncil (4. 12. 1963). In Dokumenty o sdělovacích prostředcích. Praha: Sekretariát České biskupské konference, 1996 (pro vnitřní potřebu).

KATOLÍCKE NOVINY

Nejstarší a nejčtenější katolické periodikum na Slovensku, které je oficiálním médiem tamější katolické církve. Vychází od roku 1849. Na stránkách vydavatelství Spolku svätého Vojtěcha, které Katolícke noviny vydává, je periodikum charakterizováno následovně: „Tradičné noviny súčasného kresťana vychádzajú ako týždenník […] Rodinné noviny prinášajú informácie zo života Cirkvi i spoločnosti, pútavé témy, rozhovory a reportáže.“ Noviny vycházejí každé úterý s datem následující neděle.

První číslo Katolíckých novin vyšlo v listopadu roku 1849 v Pešti. Jako první redaktor působil v daném periodiku Šimon Klempa. Zpočátku noviny přinášely pouze teoretické abstraktní úvahy o všeobecných náboženských a morálních problémech bez jejich aplikace na situaci na Slovensku. Postupně se začalo periodikum zaměřovat i na zpravodajství z domova. Díky Jánovi Palárikovi se Katolické noviny staly důležitým článkem k přijetí spisovné štúrovské slovenštiny. V roce 1870 vznikl Spolek svätého Vojtěcha, který začal Katolícke noviny vydávat a postupem času se podílel na založení jiných církevních periodik. Noviny nepřestaly vycházet ani v dobách komunistického režimu, i když nástup komunismu ovlivnil chod redakce. V letech 1959–1989 vydávalo Katolícke noviny takzvané Cirkevné vydavatelstvo. I přes nátlak režimu byly součástí novin liturgické texty pro příslušnou neděli. Po Sametové revoluci začal periodikum znovu vydávat obnovený Spolek svätého Vojtěcha.

V roce 2016 si Katolícke noviny drží svou čtenářskou základnu. Náklad jednoho čísla listu se pohybuje kolem 73 tisíc výtisků, prodaný náklad potom činí 68 tisíc výtisků. Noviny se tak co do počtu prodaného nákladu řadí na šesté místo mezi slovenskými týdeníky. Šéfredaktorem listu je od května 2014 kněz a teolog Marián Šuráb. Šuráb je na Slovensku známý pro svou literární činnost, v minulosti působil jako děkan Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě.

Na personální obsazení listu mají vliv členové slovenské vysoké církevní hierarchie. Konference biskupů Slovenska jmenuje předsedu Spolku svätého Vojtěcha, jednotliví diecézní biskupové navrhují členy výboru spolku typicky z řad věřících. Předsedou zmíněné organizace je v červnu roku 2016 trnavský arcibiskup Ján Orosch. V čele organizace přitom nemusí stát osobnost z řad duchovenstva, v případě, že Konference biskupů jmenuje do vedení laika, dostává ovšem nový předseda rovněž poradce z řad duchovních. Biskupové do výběru témat zasahují pouze v případě, že by jednotlivá témata byla v rozporu s katolickou naukou.

„Podľa šéfredaktora Ivana Šulíka (bývalého, článek vyšel v době, kdy ještě vedl Katolícke noviny, pozn.aut) biskupi do výberu tém nezasahujú, iba ak by noviny išli proti katolíckej náuke. ‚Sú ohľaduplní a nevyvíjajú nátlak na to, čo má alebo nemá byť v Katolíckych novinách,‘ hovorí Šulík“. Zdroj.

Katolícke noviny striktně odmítají vydávat obsah, který je v morálním, popřípadě etickém rozporu s hodnotami katolické církve. Nezveřejňují inzerce značkám propagujícím alkohol, cigarety, zdraví škodlivé produkty, násilí, erotiku, žádosti o dary nebo půjčky od nebankovních institucí a inzeráty, které jsou morálně a eticky nevhodné. Zároveň nezveřejňují inzerce propagující protikřesťanský styl života nebo nepravdivou myšlenku.

Titulní strana Katolíckych novin.
Titulní strana Katolíckych novin.

Každé vydání Katolíckých novin má 32 stran. List přináší informace z církevního dění na Slovensku i v zahraničí, jedna strana je věnována také aktuálním událostem z Vatikánu. Dále v novinách vycházejí pravidelné rubriky Duchovná obnova, Rozhovor, Reportáž, Listáreň, Téma týždňa, Mladým, Kultúra, Deťom, Oznamy, Krížovka, Programy, Inzercie, Misíe. Snaží se cílit na osoby napříč vzděláním i věkem. List se profiluje jako periodikum určené pro celou rodinu, což potvrdil svého času i bývalý šéfredaktor listu Ivan Šulík.

„Ako hovorí podtitul našich novín, sú to tradičné noviny súčasného kresťana, teda patria do našich katolíckych rodín; čítali ich dedovia, čítali ich mamy. Deti s nimi rástli a keď sú vo veku 30- 40 rokov, možno ich až tak pravidelne nečítajú. Ale v neskoršom veku sa opäť vrátia ku Katolíckym novinám. Sú to noviny rodinného typu a obsahujú rubriky venované deťom, mládeži, skôr narodeným.“ Zdroj.

V každém vydání proto vycházejí speciální strany pro mládež, děti i pro starší. Médium má webové stránky katolickenoviny.sk, které striktně zveřejňují články, jež vyšly v tištěné podobě listu. Návštěvníci webu si mohou stáhnout kompletní výtisk týden starého vydání. Na webu se objevují i články z nejnovějšího vydání listu. Kompletní obsah jednotlivých zpráv z aktuálního vydání je dostupný pouze předplatitelům, kteří jsou zároveň zaregistrováni na webových stránkách. Neregistrovaní uživatelé se dostanou pouze k části článku, přičemž ke kompletnímu obsahu získají uživatelé bez registrace o týden později. Na webových stránkách se nachází rovněž archív, v němž jsou v online formátu veškerá čísla týdeníku od roku 2001.

Největší pozornost byla ve slovenském mediálním prostoru Katolíckým novinám za poslední roky věnována v období odvolání trnavského arcibiskupa Roberta Bezáka. Reakci médií vzbudilo především rozhodnutí listu nezveřejnit inzerát ženy, která chtěla touto formou Bezákovi poděkovat za jeho duchovní službu.

Václav Petrů

Literatura:

KATOLICKÝ TÝDENÍK

Katolický týdeník je oficiální tištěný celostátní týdeník České a Moravské církevní provincie. Jedná se o nejčtenější katolické periodikum v České republice, určené čtenářům, jež vyznávají tradiční křesťanské hodnoty. První číslo vyšlo 19. června roku 1949 ještě pod názvem Katolické noviny. Bývalý šéfredaktor periodika a jeho současný ředitel marketingu a komunikace Antonín Randa vysvětluje historii Katolického týdeníku, který založili komunisté, kteří tím:

„[…] chtěli před lidmi omlouvat a vysvětlovat hrůzy, které páchali, jako bylo například zavírání klášterů. Tvrdá represe probíhající ve společnosti v 50. letech se projevovala i v novinách. Před rokem 1968 došlo k uvolnění atmosféry a noviny dosahovaly nejlepší úrovně z celé jejich historie, kdy v nich působili autoři jako Josef Zvěřina a další. Naopak po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následné normalizaci byla úroveň novin nejnižší. Toto období trvalo až do roku 1989, kdy se noviny přejmenovaly na Katolický týdeník, aby zůstala jistá tradice, ale již s novým názvem.“

Vlastníkem se stala, a do současné doby stále je, Česká biskupská konference. Katolický týdeník vydává společnost Katolický týdeník, s.r.o., s církevním schválením. Periodikum lze zakoupit jak v tištěné, tak elektronické podobě. Jedná se o noviny s týdenní periodicitou, které se zabývají děním v katolické církvi u nás i ve světě, duchovní tematikou a důležitými událostmi v jiných církvích či ekumenickém hnutí. Nejčastějšími tématy jsou články týkající se konkrétních období liturgického roku a dále se redaktoři často věnují aktuálním událostem jak v republice, tak ve světě, jež propojují s církevním prostředím. Čtenářům jsou také představovány například zajímavé lidské životní příběhy a články věnované výchově, které vychází v příloze Doma.

Šéfredaktorkou se od 1. ledna 2016 stala Kateřina Koubová, jež v médiích působí od roku 1997. Na postu nahradila Antonína Randu, který byl ve vedoucí pozici od roku 2003. Redakce sídlí v Praze. Antonín Randa říká, že všichni redaktoři jsou římskokatolického vyznání, a to z důvodu důležitosti orientovat se v církevním prostředí a z důvodu nezbytnosti znát způsoby chování, například v komunikaci s biskupy a podobně.

Titulní strana Katolického týdeníku.
Titulní strana Katolického týdeníku.

Čtenost deníku je 200 000 čtenářů každý týden a tištěný náklad je podle zástupce šéfredaktora Jiřího Macháně 39 000 výtisků, avšak přesná ověřená čísla nejsou k dispozici, protože periodikum není z důvodu vysokých finančních nákladů zařazeno do žádného výzkumu. Polovina čtenářů má středoškolské vzdělání, čtvrtina vysokoškolské a zbývající čtvrtina základní vzdělání. Větší část prodaného nákladu připadá na Moravu, a to jak na vesnice, tak i aglomerace. Přičemž přibližně dvě třetiny tvoří jednotliví předplatitelé a zbývající třetinu farnosti, které noviny kupují do svých farností, kde se následně starají o distribuci. Právě předplatitelé tvoří spolu s inzercí hlavní zdroj příjmů novin, pouze minimální část pochází ze stánkového prodeje.

Struktura Katolického týdeníku je pevně daná. Noviny mají dva sešity, prvním je hlavní sešit a druhý tvoří příloha s názvem Diecézní zpravodajství. Hlavní sešit má berlínský formát a jeho náplň tvoří zpravodajství z církevního života v České republice i v celém světě. Toto zpravodajství zaujímá titulní stranu a následně druhou až třetí stranu novin. Zbývající strany náleží převážně publicistice. Součástí každého vydání je celostránkový rozhovor, rubrika Bůh v mém životě, tematická dvoustrana, strana s duchovní tematikou a televizní a rozhlasový program. Dále si mohou čtenáři přečíst liturgickou stránku s nedělním čtením, evangeliem a pomůckou pro práci s breviářem na daný týden. Další strana je zaměřená na kulturu. Pravidelnou součástí periodika je od 1. ledna 2015 příloha Perspektivy, jež přináší eseje, náměty na diskuzi a ukazuje náhledy na různou problematiku. Další pravidelnou součástí je dvoustránková příloha Doma, která je určená pro rodiče a děti. Na poslední straně vychází články o papeži Františkovi.

Druhý samostatný sešit tvoří již výše zmíněná příloha Diecézní zpravodajství, jež se vydává od 1. ledna 2015. Tuto část tvoří zpravodajové v jednotlivých diecézích po celé republice a každé diecézi náleží jedna strana. V týdeníku vychází i nepravidelné speciální přílohy prezentující činnost partnerů týdeníku, jako je například Arcidiecézní charita Praha. Katolický týdeník má i webové stránky (http://www.katyd.cz/), kde jsou zveřejněny úryvky některých článků, které si mohou čtenáři přečíst v novinách.

Kristýna Živná

Literatura:

KUŘIMSKÁ KAUZA

Kuřimská kauza je označení pro případ dvou týraných chlapců v Kuřimi, kterou odstartovalo náhodné odhalení souseda v květnu 2007. Případ získal značnou pozornost nejen českých, ale i zahraničních médií a veřejnosti. Do kauzy byla neprávem zapletená náboženská skupina Hnutí Grálu, kterou s trestným činem spojoval především celostátní deník Mladá Fronta DNES. Hnutí trvalo na veřejně publikované omluvě v deníku, které se také dočkalo po vítězství v soudním sporu. Média v této rozsáhlé kauze sehrála ještě jednu významnou roli; systematickou ignorací práv obětí na ochranu jejich soukromí zapříčinila vznik nového takzvaně „náhubkového“ zákona, který vstoupil v platnost počátkem dubna v roce 2009. Cílem zákona je ochránit oběti trestných činů; mimo jiné zakazuje zveřejňování jmen poškozených.

Kauzu odstartovala v květnu 2007 náhoda, kdy soused Kláry Mauerové naladil přes elektronickou kameru (monitorovací baby set tzv. chůvičku) záběry jejího syna, který ležel svázaný v komoře v kuřimském domě právě studentky sociální pedagogiky Mauerové. Tu policisté hned zavřeli do vazby za týrání tehdy osmiletého syna Ondřeje, a jak se později ukázalo i za ubližování staršímu desetiletému synovi Jakubovi. Oba chlapci a další žena, která se vydávala za třináctiletou Annu a kterou chtěla Mauerová adoptovat, skončili v péči brněnského Klokánku. Anička, jak se jí zdrobněle v médiích přezdívalo, byla přibližně třicetiletá Barbora Škrlová, které byla vytvořena nová identita. Brzy utekla z Klokánku do Dánska a byla objevena až po několika měsících v Norsku, kde se vydávala za třináctiletého Adama. Po návratu do České republiky byla zatčena a ještě s dalšími pěti lidmi obviněna z týrání, spolupachatelství, zbavení osobní svobody, křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.

Za religionisty v kauze výrazně vystupoval Zdeněk Vojtíšek, který se zaměřuje právě na náboženské sekty (Lužný 1997: 79). V posudku uvedl, že za proměnami stála snaha sekty Barbořina (alias Aniččina) otce Josefa Škrly vytvořit novou bytost, která měla spasit svět. Spasitelkou měla být právě Anička a k týrání synů Mauerové – Ondřeje a Jakuba – došlo podle spisu z toho důvodu, že brzdili přerod Barbory v Aničku, a hrozilo, že vše vyzradí. Oba synové Mauerové byli nejprve svěřeni do péče vlastního otce Radka Coufala. Ten byl ale brzy souzen za zpronevěru peněz svých dětí, které jim matka a další odsouzený posílali jako odškodné z vězení. Proto týraní bratři skončili v opatrovnictví rodičů matky.

Existovalo několik vyšetřovacích verzí, avšak skutečná role a počet zainteresovaných osob, jejich motivace a podíl na týrání chlapců nebyly u soudu plně objasněny. Jedna z verzí se zabývala myšlenkou, že se jednalo o gang natáčející dětskou pornografii, dále, že matka chlapců a další odsouzení v kauze Kuřim, patřili do sekty, kterou vedl otec Barbory Škrlové alias Aničky Josef Škrla. A další možný důvod týrání, na který poukázala MF DNES, byla spojitost sekty Josefa Škrly s Hnutím Grálu. I přesto, že policisté a religionista David Václavík popřeli možnou souvislost kuřimské kauzy s Hnutím Grálu, MF DNES systematicky útočila na toto společenství, které s případem nemělo nic společného.

„Policisté se chytili horké stopy v případu pohřešované třináctileté Anny a týraného sedmiletého Ondřeje z Kuřimi u Brna. Domnívají se, že za jejím zmizením stojí některá z uzavřených komunit. Podle policie by v případu mohli být zapleteni příznivci sekty, jakou je například Hnutí Grálu.“ Zdroj.

Výše uvedená citace byla prvním přímým propojením skupiny Hnutí Grálu a kuřimské kauzy na iDNES.cz, jen pár dní po odhalení případu. Postupně informaci přebírala i ostatní česká média, která se kauze věnovala nepřetržitě. Články vycházely v květnu 2007, kdy byla kauza nejaktuálnější, téměř po dnech. Nejvíce se případu věnoval deník MF DNES.

Graf znázorňující počty článků v médiích, které zmiňují Hnutí Grálu v souvislosti s Kuřimskou kauzou, a to v období od května do prosince 2007. Zpracovaly: Kristýna Kolibová a Anna Petrželková.
Graf znázorňující počty článků v médiích, které zmiňují Hnutí Grálu v souvislosti s Kuřimskou kauzou, a to v období od května do prosince 2007. Zpracovaly: Kristýna Kolibová a Anna Petrželková.

Skupina Hnutí Grálu odmítla jakoukoli spojitost s aktéry kauzy a snažila se aktivně bránit v médiích přes online rozhovory a vyjádření v médiích, například na online portálech Aktuálně.cz, Deník.cz, iDNES.cz nebo Týden.cz. „Pana Škrlu jsme odmítli již před dvanácti lety, protože se odklonil od toho, co vyznává Hnutí Grálu. Jsem rád, že jsem mu to tenkrát dal písemně,“ zdůvodnil mylné spojování s Hnutím Grálu jeho vedoucí v Česku Antonín Zatloukal. Spor Hnutí Grálu s vydavatelem deníku MF DNES vyústil až v soudní žalobu. Hnutí trvalo na omluvě uveřejněné v deníku, aby alespoň částečně očistilo svoji pověst. Městský soud (rozsudek zde) v Praze rozhodl ve prospěch Hnutí Grálu a deník MF DNES otiskl omluvu dne 21. 12. 2010 na straně A2, tři a půl roku po kauze.

Média se do vývoje „kuřimské kauzy“ otiskla výrazně. Zavedla užívaný a zlidovělý název případu a honbou za jedním z nejzáhadnějších a nejbrutálnějších týrání dětí v Česku přispěla ke vzniku zmíněného „náhubkového“ zákona.

Kristýna Kolibová

Literatura:

Rozšiřující literatura:

NOVÝ ATEISMUS

Termín označuje hnutie novej formy ateizmu kriticky vystupujúce proti náboženstvu, ktoré chce zrušiť náboženstvo ako inštitúciu. Hnutie Nový ateizmus má za cieľ rozšírenie sekularizmu a vedeckého myslenia, myšlienky sú postavené na evolucionizme. Nový ateizmus sa snaží o vyvrátenie existencie Boha a nadprirodzených javov, ktoré nie je možné vedecky overiť. Hnutie sa venuje témam ako: spochybňovanie Božej existencie, spochybňovanie náboženstva, kritika Biblie, tabuizované témy v náboženstve ako potraty, homosexualita, či postavenie žien v spoločnosti. Pre svojich členov hnutie poskytuje podporu a pomoc, kvôli diskriminácii ateistov a neveriacich v politike a verejných inštitúciách, ktoré považuje hnutie za signifikantný problém.

Názov Nový ateizmus bol prvýkrát použitý v článku The Church of the Non-Believers Garym Wolfom v novembri 2006 v časopise Wired. Následne bol názov New Atheism použitý v novembri 2007 na webových stránkach CNN v článku The rise of the ‚New Atheists. Vo vedení hnutia vystupujú Richard Dawkins, Sam Harris, Daniel Dennett a Christopher Hitchens. Autori vydali niekoľko bestsellerov vrátane knihy Boží Blud (God Delusion) Richarda Dawkinsa a The End of Faith: Religion, Terror and the Future of Reason knihy Sama Harrisa, ktorý kritizoval vieru a organizované náboženstvo. Letter to a Christian Nation je kniha Sama Harrisa, ktorý v nej odpovedá na negatívne reakcie na knihu The End of Faith. Breaking the Spell: Religion as a Natural Phenomenon kniha Daniela Denneta bola vydaná v roku 2006, The God Is Not Great vydaná v roku 2006 Christopherom Hitchensom a taktiež kniha z roku 2007 God: The Failed Hypothesis autora Victora Stengera sa stali bestsellermi.

V roku 2002 sa Richard Dawkins v TED talks vyjadril o potrebe anti-chrámov a uviedol, že ak by sa jeho knihy tak dobre nepredávali, sám by vzal iniciatívu do vlastných rúk. V roku 2009 sa štyria zakladatelia hnutia Nový ateizmus – Richard Dawkins, Christopher Hitchens, Sam Harris a Daniel Dennett stretli v Hitchensovej rezidencii na dvojhodinovú privátnu diskusiu. Video s názvom „Štyria jazdi“ počas „Božej debaty“ predstavuje Christopher Hitchens a Dinesh D´Souza, ktorí referujú na „štyroch jazdcov apokalypsy“.

Členovia hnutia Nový ateizmus vytvorili Richard Dawkins Foundation for Reason and Science v roku 2006, na čele s Richardom Dawkinsom. Hnutie je nezisková organizácia so snahou o zmenu vo svete, kde náboženstvo nemá vedúce postavenie a hnutie sa snaží o podporu kritického myslenia ľudí. V marci 2011 začala Nadácia Richarda Dawkinsa pre rozum a vedu spoločne s Freedom from Relifion foundation duchovný projekt, kde členovia on-line komunity podporujú členov, aby zmenili vieru alebo sa stali ateistami. V roku 2014 sa organizácia RDFRS stala členom organizácií: Stiefel Freethought Foundation, Secular Student Alliance a Secular Coalition for America. Prostredníctvom spojenia sa s danými organizáciami nadácia vytvorila Openly Secular, ako iniciatívu boja proti diskriminácii ateistov a podpore ľudí k vlastnej identite neveriacich, prostredníctvom Openly Secular sa tvorcovia snažia zapojiť rôzne celebrity. V apríli 2015 RDFRS založila Teacher Institute for Evolutionary Science na podporu učiteľov online, pre ktorých sú tvorené workshopy a nástroje na učenie evolučnej teórie a podpory kritického myslenia. Organizácia je vedená Berthou Vazquez. V apríli 2015 začala organizácia RDFRS naberať členov. Organizácia RDFRS financuje výskum psychológie, viery, náboženstva, vedecké edukačné programy a charitatívne organizácie. Vo Veľkej Británii a Spojených štátoch amerických bola uznaná ako charitatívna organizácia.

Hnutie Nový ateizmus používa webovú stránku richarddawkins.net a taktiež openlysecular.org. Na webových stránkach členovia hnutia zdieľajú obrázky, články a videá. Hnutie má založenú skupinu na sociálnej sieti Facebook, účet na Google +, Instagrame a na Twitteri, kde má účet aj vedúci organizácie Richard Dawkins, ktorý často pridáva rôznorodé príspevky a vzhľadom na počet odberateľov (napr. Facebook: 1 522 087, k 13.6.2016) organizácia je úspešná. Richard Dawkins pridáva mnoho príspevkov ku kontroverzným otázkam ako je potrat, pedofília, znásilnenie, kreacionisti a islam, niektoré príspevky sú rozoberané v médiách a za niektoré z tweetov sa musel autor ospravedlniť.

Pomerne rozoberaná bola mediálna kauza týkajúca sa Rebeccy Watson, ktorá bola pomenovaná ako „elevatorgate“. Významná forma prezentácie je tvorená prostredníctvom videí, ktoré sú zdieľané na webovej stránke hnutia, ale taktiež na sociálnych sieťach. Členovia hnutia sa zúčastňujú diskusií v televíznych programoch aj na verejnosti s teológmi a usporadúvajú prednášky. Videá Richarda Dawkinsa a členov hnutia Nový ateizmus majú mnoho vzhliadnutí a sú kontroverzné pre témy, ktoré sú rozoberané a pre spôsob komunikácie, kde členovia hnutia komunikujú často s členmi cirkví a oponujú im spôsobom, ktorý spôsobuje rozporuplné debaty v spoločnosti.

Ivana Mišíková

Literatura:

Rozšiřující literatura:

  • DAWKINS, R. 2009. Boží blud: přináší náboženství útěchu, nebo bolest?. Praha: Academia.
  • HARRIS, S. 2006. The end of faith: religion, terror, and the future of reason. London: Free.
  • HITCHENS, C. 2008. God is not great: how religion poisons everything. [New ed.] ed. London: Atlantic.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV

Římskokatolická církev (též katolická církev či latinská církev) je největší náboženskou organizací na světě. Je jedinou západní katolickou církví (z celkových třiadvaceti) a hlásí se k ní přibližně polovina všech křesťanů na světě – podle Vatikánské ročenky (BOLLETTINO 2016) bylo v roce 2014 na světě cca 1.272 miliardy pokřtěných katolíků. Hlavou římskokatolické církve je papež (římský biskup), který je považován za přímého následovníka Sv. Petra, první hlavy církve, kterého jmenoval sám Ježíš Kristus. Papež sídlí ve Vatikánu.

Jakožto rozsáhlá organizace, i římskokatolická církev se musí prezentovat veřejnosti prostřednictvím médií. Přístup k využívání médií a jeho četnost se v průběhu existence římskokatolické církve razantně proměnila. Až do vynálezu knihtisku Johannesem Gutenbergem na konci 15. století byly myšlenky církve šířeny převážně ústní formou. Církevní texty a knihy byly psané v latině, kterou ovládali v naprosté většině jen představitelé církve. S možností masově šířit své myšlenky pomocí tisku (a navíc v lokálním jazyce) přišla reformace a vznikla protestantská odnož křesťanství. Až do 19. století musely knihy dotýkající se náboženství dostat udělený imprimatur – tištěný znak symbolizující schválení církevních autorit, které umožnilo autorovi knihu publikovat. I dnes církevní autority udělují některým textům imprimatur, který má ale doporučující charakter a říká tím katolíkům, že se v textu nevyskytují místa odporující morálním zásadám římskokatolické církve. Do 60. let 20. století existoval rovněž seznam knih zakázaných římskokatolickou církví, tzv. Index librorum prohibitorum. (VEČEŘA 2015: 34)

O skutečně masovém šíření náboženských myšlenek však můžeme mluvit až s nástupem televize. V 50. letech 20. století v USA byla televize poprvé využita coby nástroj šíření křesťanských myšlenek. Tento fenomén dnes nazýváme teleevangelismem. (MARTINO 2016)

V průběhu 90. let otřásla světem kauza sexuálně zneužívaných dětí katolickými kněžími. Už na konci 80. let odhalil deník National Catholic Reporter případy zneužívaných dětí. Obdobně tomu bylo v případě nejznámější kauzy, kterou odkrýval deník The Boston Globe a následně za svou investigativu obdržel Pulitzerovu cenu. Vatikán s odpovědí na kontroverzní články otálel a vše označoval za vyhnané do extrému, což mnozí lidé vnímali jako vyhýbání se převzetí zodpovědnosti. (DECOSSE 2007: 869) Značnou pozornost médií a veřejnosti vzbudila i kauza tzv. VatiLeaks. Italští novináři Nuzzi a Fittipaldi ve své knize Avarizia (v překladu “Chamtivost”) zveřejnili tajné vatikánské dokumenty, které získali z počítače hlavního auditora. Informace podle nich dokazují, že papežská kurie pro své členy zpronevěřila cca 400 mil. eur. (ČESKÁ TELEVIZE 2015)

V současnosti existuje na světě celá řada katolických médií, většinou jsou lokálního charakteru (ať už národního či regionálního – např. v České republice vychází celostátní Katolický týdeník, vysílá TV Noe či Radio Proglas). Současnými oficiálními vatikánskými médii jsou zpravodajská agentura Fides News Agency (denně vydává několik tiskových zpráv), deník L’Osservatore Romano (“Římský pozorovatel”, od r. 1861; v italštině vychází denně, v dalších sedmi světových jazycích týdně či měsíčně), Vatican Radio (od r. 1931) a Vatican Television Centre (CTV; od r. 1983, vysílání pouze v italštině). (OFFICIAL VATICAN NETWORK 2016)

S nástupem nových médií, především pak internetu a sociálních sítí, se římskokatolická církev pomalu adaptovala i na tyto nové sdělovací prostředky. Papež Benedikt XVI. (v úřadu 2005–2013) již využíval sociálních médií, ovšem velmi konzervativně – např. nahrával své proslovy na portál Youtube, postoval tweety na Twitteru (od 2012, @PopeBenedictXVI), ovšem velmi nepravidelně a bez většího osobního přínosu. Vše se změnilo s jeho rezignací a nástupem v pořadí 266. papeže, Františka (v úřadu od března 2013). Ten hned od počátku svého působení aktivně využíval Twitter (@Pontifex) – tweetuje často a pravidelně, příspěvky obsahují morální poselství či výzvu světu. Podle Huffington Post je nejvlivnějším světovým lídrem na Twitteru, počtem retweetů svých příspěvků předčil i amerického prezidenta Baracka Obamu. (HUFFINGTON POST 2015) Od března 2016 se papež František připojil rovněž na Instagram (@Franciscus), kde postuje pravidelně fotografie a videa. Založení účtu na Instagramu oznámil právě prostřednictvím tweetu. Za úspěšným vykročením Vatikánu a jeho hlavního představitele do éry sociálních médií stojí především PR manager Greg Burke, který se stal mediálním poradcem Vatikánu v červnu 2012. (DAILY MAIL 2013)

Helena Grabowská

Literatura:

SEKTA

Pojem sekta se již objevuje ve starověku označující filozofickou školu (řecky hairesis, latinky secta) – filosof Diogenés rozlišoval pojem následnictví (diodache) a filosofické sekty. Sekta byla také problematizována v raném křesťanství jakožto hairesis či heterodoxie v hanlivém významu. Dále také v judaismu, později v době raného křesťanství a ve středověku – sekta je vymezována v Novém zákoně. Přímo se objevuje ve Skutcích 28:22: „Ale rádi bychom slyšeli, jaké je tvé smýšlení, neboť je nám známo, že všude jsou proti této sektě“, kde jsou římskými Židy označeni jako sekta křesťané. V novověké době byli katolíky za sektu označeni protestanti a rovněž Martin Luther v pejorativním slova smyslu tento pojem užíval pro označení různých skupin. Sekta tedy byla chápána jako něco negativního – označení pro heretiky, odpadlíky od církve. Sekta však byla problematizována rovněž v mimoevropském prostoru, příkladem je francouzský antropolog Louis Dumont, který definoval indickou hinduistickou sektu ve vztahu ke kastovní společnosti a ze strukturálního hlediska sektu charakterizuje v kontextu indické společnosti také sociolog A. M. Shah. Stejně tak v islámu je možné identifikovat jevy jako heterodoxie, hereze nebo sekta.

V sociologii náboženství se s konceptem sekty lze setkat v různých významech. V kontextu studia náboženství je také třeba upozornit na pojetí skrze substantivní definici, která je charakterizována výčtem různých vlastností a definice funkcionální, která se zabývá spíše jeho funkcí ve společnosti, tedy náboženství je chápáno jakožto sociální forma.

David Václavík v textu Meze a možnosti religionistického používání pojmů sekta, církev, kult problematizuje užívání pojmu sekta a jeho významů a především upozorňuje, že užití tohoto konceptu může být definováno různými ideologizujícími a teologizujícími významy. Využiji tedy jeho přehledovou studii. Vysvětluje pojetí sekta-církev u Maxe Webera, které chápe primárně jako příklady ideálních typů umožňující srovnání dvou nebo více náboženských organizací. Weber sektu chápe jako exkluzivní sociální skupinu, kdy členství v ní není dáno narozením, ale je výsledkem volby dospělého jedince. Je charakterizována přísnými kritérii pro vstup, dodržování předepsaných norem, vysoký stupeň identifikace s danou skupinou, aktivní participace, pocit jisté vyvolenosti, emocionální prožívání bohoslužeb, vzájemná sounáležitost a sekta jako apolitické sdružení.

Ernest Troeltsch rozpracovává typologii v díle Sociální učení křesťanských církví, kde popisuje vztah mezi náboženskou zkušeností a různými druhy sociálního učení. Typologie náboženského chování je opřená o tři základní typy: sektářský, církevní a mystický. Sekta jako relativně malá, sociálně marginální skupina etablovaná pomocí inherentní polarizace mezi okolní majoritní společností a náboženským přesvědčením dané skupiny. Sekta se nachází vůči stávajícímu sociálnímu řádu v opozici a je exkluzivisticky založená, což je důsledkem její hodnotové orientace. Jeho východiska jsou teologického charakteru.

Richard H. Niebuhr v práci Sociální zdroje denomalismu rozvedl typologii Troelsche a inovací byla implementace principu vývoje a změny. Sekta jako nestabilní typ náboženské organizace, která má tendenci se v průběhu času transformovat do podoby církve. Sekta podle něj pak postupně prochází postupnou kontaminací hodnot či životního stylu ze strany majoritní společnosti. Milton J. Yinger vycházel z typologie Troelsche a rozlišuje základní náboženské skupiny na základě tří hlavních kritérii: míra inkluzivity, míra akceptace či odmítání sekulárních hodnot a míra profesionálního personálu a byrokracie. Základní typologické kategorie jsou: univerzální institucionalizovaná církev, univerzální rozptýlená církev, ekklésie, denominace, etablovaná sekta, sekta a kult.

Typologie Rodneyho Starka a Williama S. Bainbridge vychází z kritiky weberovské koncepce ideálního typu a pojetí sekty, církve a kultu, jehož autorem je Benton Johnson. Říká, že jsou to především atributy, nikoli koreláty, co tvoří součást definice, pomocí níž jsou ideální typy vymezovány. Johnson zohledňuje jedno hledisko, a to napětí mezi náboženskou organizací a okolním socio-kulturním prostředím: sekta je náboženská skupina, která odmítá sociální prostředí, v němž existuje. Stark s Bainbridgem v práci A Theory of Religion říkají, že církev je chápána jako konvenční náboženská organizace, na rozdíl do sekty považované za deviantní náboženskou organizaci.

Bryan Wilson považoval za důležité klasifikovat náboženské skupiny s ohledem na podmínky jejich vzniku a způsob, jakým reagují na vnější prostředí. Navrhuje typologii sekt: (1) manipulacionistické, (2) introverzionistické, (3) konverzionistické, (4) adventistické, (5) reformistické, (6) thaumaturgikální a (7) utopistické (Václavík 2005). Václavík v kontextu těchto představených typologii poukazuje na určité nedostatky – jedná se zaprvé o pojmy se silnou hodnotící konotací – to je jeden z důvodů, proč se většina náboženských skupin brání označení sekta a podobný problém shledává u pojmu kult. Z těchto důvodů je podle něj vhodnější pojmy sekta, církev, kult opustit a nahradit hodnotově neutrálními pojmy, jakými jsou nová náboženská hnutí nebo menšinová náboženská hnutí. Dalším problémem je kulturní kontext, protože výše zmíněné pojmy jsou zakořeněny v křesťanství a transponování do jiných kulturně-náboženských kontextů s sebou přináší problémy. Tyto typologie, či dichotomizace sekta-církev jsou tedy poměrně problematické a podle sociologa Jamese A. Beckforda vychází spíše z lidových předsudků a stereotypů.

Obálka časopisu Dingir.
Obálka časopisu Dingir.

Sekta bývá problematizována s negativní konotací v rámci religionistického bádání, a tou je konkrétně v České republice působící Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů (dále Společnost), která je však v mnoha ohledech problematická svou metodologii. V této souvislosti je řešena otázka nebezpečí sekt a v tomto smyslu i její užívání v mediálním prostoru. Společnost má charakter tzv. anti-kultovního hnutí a její kritikou se mj. zabývá Dušan Lužný, který se vymezuje vůči religionistické arbitráži, tedy rozhodování, které náboženství je správné či pravdivé. Podle Lužného je třeba vytvářet výkladová schémata pro zasazení zkoumaných jevů do širších sociálních a kulturních souvislostí. Andrea Beláňová se věnuje analýze diskurzivity Společnosti a vychází z toho, že její označení jako antikultovní hnutí nelze vnímat jako neutrální – nese s sebou zprávu o odporu Společnosti vůči nové religiozitě a její snahu o regulaci či nápravu.

Anti-kultovní diskurs je vymezen v odborných publikacích T. Robbinse a G. D. Chryssidese. Společnost je fungující a aktivní organizace, která se snaží komunikovat s veřejností – pořádat semináře, informovat, šířit osvětu a součástí je vydávání a publikace časopisu Dingir. Beláňová ve své analýze zahrnuje vybrané představitele/badatele Společnosti, a jimi jsou Zdeněk Vojtíšek, Ivo Štampach a Prokop Remeš. Tato trojice sektám přisuzuje pasivní roli členů, psychickou manipulaci, či posednutí a zdůrazňování problematického odchodu ze skupiny. Autorka upozorňuje právě na bulvarizaci Společnosti a její subjektivní a hodnotové zatížení vycházející mnohdy z křesťanské nauky. Apeluje právě na sebereflexi výzkumníka při bádání takových fenoménů, i když obecně otázka objektivity v sociálních vědách je značně problematická. Beckford analyzoval vliv mediálních obrazů nových náboženství a řekl, že média mají tendenci náboženská hnutí portrétovat jako kontroverzní, což napomáhá generovat konflikt a toto je nápomocné právě i pro lidi, kteří se angažují v antikultovních hnutích (Beckford 1999).

Andrea Mikutowská

  • BELÁŇOVÁ, A. 2010. Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů: Analýza diskurzivity. Brno: Ústav religionistiky FF MU. (dostupné online: http://www.sacra.cz/2010-1/3_Sacra_8-2010-1_8.pdf).
  • BECKFORD, J A.. The Mass Media and New Religious Movements. In WILSON, Bryan R. 1999. New Religious Movements: Challenge and Response. London-New York: Routledge.
  • CHRYSSIDES G. D. 1999. Exploring new religions. London: Continuum.
  • CHRYSSIDES G. D. 2006. The A to Z of new religious movements. Lanham: Scarescrow Press.
  • DUMONT, L. 1980. Homo Hierarchicus: The Caste System and Its Implications. Chicago: University of Chicago.
  • KOLPACOFF DEANE, J. 2011. A History of Medieval Heresy and Inquisition. Lanham: Rowman and Littlefield.
  • LUŽNÝ, D. 1997. Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova Univerzita.
  • LUŽNÝ, D. 1996. Antikultovní hnutí. Otázka nebezpečnosti nových náboženských hnutí a metody akademického studia náboženství. Religio: Revue pro religionistiku, 4(1), s. 17-36:29.
  • Nový zákon: český ekumenický překlad. 2016. Praha: Česká biblická společnost.
  • ROBBINS, T. 1988. Cults, converts & charisma: The sociology of new religious movements. London: Sage Publications.
  • SHAH, A. M. 2006. Sects and Hindu Social Structure. Indian Sociology, 40(2), s. 209-248:210.
  • VÁCLAVÍK, D. 2005. Meze a možnosti religionistického používání pojmů sekta, církev, kult. Religio. Revue pro religionistiku, 13(1), 29–57.
  • WILSON, Nigel ed. 2006. Encyclopedia of Ancient Greece. New York-Abington: Routledge.

SEKULARIZACE

Pojem sekularizace označuje společenskou, institucionální i politickou emancipaci od náboženství. Objevuje se už v klasických sociologických dílech Maxe Webera (1998) a Émila Durkheima (2002). Weber ji popisuje jako odkouzlení světa, které je nejdůležitějším procesem modernizace. Společnost tehdy začíná interpretovat svět na základě rozumu a víra se přesouvá do soukromé sféry. Sekularizace se, podle nich, vyznačuje přizpůsobováním se stávajících náboženských skupin současnému světu a odmítáním určitých prvků náboženství jedinci, z čehož vyplývá především ztráta jeho sociálního významu.

Původně pojem označoval hlavně snahu o omezení politické moci církve a jejího majetku (skrz vyvlastnění), novější teorie však diskutují spíše proměnu role náboženství ve společnosti a v soukromém životě jedince.

Klasická sekularizační teze předpokládá, že náboženství v moderních společnostech úplně zaniká. Sekularizace je spojována s nástupem modernity, má být přirozeným důsledkem urbanizace, industrializace, rozpadu malých společenství nebo rozvoje moderní vědy. Dochází k úpadku náboženských institucí a náboženské vědomí je nahrazeno racionálním uvažováním založeným na faktech a zkušenostech.

V moderní společnosti je možné hledat paralelu sekularismu s nástupem nacionalismu, jak poznamenává Benedict Anderson. Nacionalismus, podle něj, vnímáme jako sekulární a zároveň se pomocí něj vymezujeme proti fundamentalismu, který z pohledu západní společnosti vytváří neúměrný sociální tlak na jedince především v částech světa, které v důsledku toho vnímáme jako zaostalé (Anderson, 2006) (viz také orientalismus – Said, 1979).

Teorie sekularizace však má mnoho kritiků. Mezi nimi je i Peter L. Berger, jeden z původních zastánců teze. Upozorňuje, že sekularizace s sebou přináší demonopolizaci náboženského života, neznamená to však, že se tím role náboženství ve společnosti zmenšuje. Svět je nyní podle něj stejně, ne-li více, náboženský jako v minulosti (Berger, 1999).

Thomas Luckman argumentuje, že určitá forma náboženství se objevuje v každé společnosti, proto je mylné předpokládat, že malý zájem či nízká identifikace s formálními církevními společenstvími znamená pokles náboženskosti obecně (Luckmann, 1967). Podobně argumentuje i Talal Asad, podle kterého sekularizace prakticky není možná, protože náboženství vždy prosakuje do veřejného chování jedince (Asad, 2003). Místo toho se mění vztah jedince k posvátnému a dochází ke vzniku nové individualizované formy náboženství, která jde ruku v ruce s obecnou privatizací individuálního života v moderní společnosti. Důkazem je i americká společnost, kde náboženství hraje do dnes významnou roli, ač se jedná o značně individualizovanou a modernizovanou společnost. Například politika Ronalda Reagana byla spjata s evangelikálními skupinami, jejichž členy byli i televangelisté Falwell a Robertson a náboženství je také součástí americké ústavy.

Dana Hamplová upozorňuje také na oživení tradičních náboženství – křesťanství a islámu – vně Evropy. Kritizovaný náboženský fundamentalismus přitom může být vnímán paradoxně jako důsledek modernizace, protože klade důraz na individuálně motivované členství ve skupině a dobrovolné akceptování jejích morálních pravidel a usiluje, v duchu osvícenství, o přeměnu společnosti pomocí totalitární politické akce. Pozorujeme tedy návrat náboženství do veřejného prostoru, často označovaný jako desekularizace či deprivatizace.

Podobně kritický pohled je nutné zaujmout i při pohledu na českou společnost, která je považovaná za nejateističtější na světě. David Václavík ve své knize Náboženství a moderní česká společnost (2010) upozorňuje, že Češi nemají velkou důvěru k církvi a náboženským institucím, více než polovina nikdy nechodí do kostela a téměř polovina se identifikuje jako naprosto nenábožensky založená. Proto je snadné považovat Čechy za ateisty. Václavíkův výzkum ale ukázal, že čtyřicet až padesát procent respondentů věří v léčivou moc amuletů, horoskopy nebo předvídání budoucnosti.

Odmítají tedy institucionalizovanou religiozitu, ale oblibují religiozitu, kterou Hamplová označuje jako alternativní či jako magii a okultismus. Ve výsledku tak, podle ní, novější výzkumy ukazují, že za jednoznačné ateisty můžeme označit pouze zhruba šest procent dotázaných. Ačkoliv popularita alternativní religiozity není v kontextu východní a částečně i střední Evropy ničím výjimečným, u Čechů je nezvyklá v tom, jak kontrastuje s odmítáním církví a křesťanské tradice.

Jako důvod je často zmiňován vliv komunistického režimu, který náboženství během čtyřiceti let totality vymýtil z veřejného života. Václavík ale upozorňuje, že důvody musíme hledat už v 19. století: „Náboženská uniformita české společnosti totiž neumožnila řešit svízelnou situaci rychlé modernizace hledáním alternativ v jiných náboženských skupinách a proudech, ale vedla k postupné formalizaci náboženské příslušnosti, která nakonec přerostla v lhostejnost a nedůvěru.“ (Václavík, 2010: 213-214)

Anežka Přikrylová

Literatura:

  • ANDERSON, B. 2006. Imagined communities: Reflections on the origin and spread of nationalism. Verso Books.
  • ASAD, T. 2003. Formations of the secular: Christianity, Islam, modernity. Stanford University Press.
  • BERGER, P. 1999. The Desecularization of the World: Resurgent Religion and World Politics. Grand Rapids, MI: Ethics and Policy Center.
  • BERGER, P. – LUCKMANN, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno, CDK.
  • DURKHEIM, É. 2002. Elementární formy náboženského života: systém totemismu v Austrálii. OIKOYMENH.
  • HAMPLOVÁ, D. 2013. Náboženství v české společnosti na prahu 3. tisíciletí. Karolinum Press.
  • LUCKMANN, T. 1967. The invisible religion: The problem of religion in modern society. Macmillan.
  • VÁCLAVÍK, D. 2010. Náboženství a moderní česká společnost. Grada Publishing as.
  • WEBER, M. 1998. Sociologie náboženství. 1. vyd. Praha: Vyšehrad.

Doporučená literatura:

  • SAID, E. 1979. Orientalism. New York: Vintage, 1994.

SVĚDKOVÉ JEHOVOVI

V současnosti představuje uskupení Svědků Jehovových model mezinárodního teokratického společenství, které se skládá ze sítě kongregací, složených z jednotlivých členů. Jednotlivé sbory se zodpovídají vedoucí pobočce v dané zemi, ty pak kontroluje hlavní centrum sídlící v New Yorku (Biolková 2008). V současnosti se uvádí, že je na světě přes 8 milionů vyznavačů tohoto náboženství (Jehovah’s Witnesses 2016). Jejich víra je vystavěna jako neortodoxně křesťanská, především co se týče doktrín božství Ježíše Krista, spasení, trojice, Ducha Svatého a smíření. Ježíš je podle nich archanděl Michael, nejvyšší stvoření. To odporuje veršům z Písma, které tvrdí, že je Ježíš Bůh. Dále odmítají trojjedinost a Ježíšovu smrt považují za vykoupení za hřích Adamův (Got Questions Ministries 2016).

V minulosti se Svědkové Jehovovi stali oběťmi perzekuce totalitních režimů. Po nástupu nacismu a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava byli mnozí z nich zatčeni a transportování do koncentračních táborů. Pronásledování se nevyhnuli ani po změně režimu v roce 1948. Následovali tři velké vlny zatýkání v roce 1948, 1952 a na přelomu let 1954-1955. I přes veškerou snahu tato opatření k zániku skupiny na našem území nevedla (Remeš 1998). V současnosti jsou Svědkové Jehovovi spojováni především s kontroverzními postoji, jakými je odpírání transfuze krve a také pacifismus, odmítání vojenské služby (Svoboda 2011).

Časopis Sionská strážná věž z roku 1907. Zdroj: wikimedia.org
Časopis Sionská strážná věž z roku 1907. Zdroj: wikimedia.org

Ke vzniku uskupení Svědkové Jehovovi zásadně přispělo odštěpení skupiny Půlnoční křik (The Midnight Cry) od Adventistů. S kazatelem hnutí Jonasem Wendelem se roku 1868 setkal tehdy šestnáctiletý Charles Taze Russel. Ten v této době procházel náboženskou krizí, na popud Jonase Wendela založil studijní skupinu „Badatelé Bible“. Během roku 1878 mělo dle proroctví dojít k nanebevzetí svatých, ke kterému však nedošlo. Nelson H. Barbour jako jeden z představitelů poté prohlásil, že celá předešlá kampaň byla omyl. To vyvolalo v hnutí rozkol. Russel se následně od Barboura oddělil a začal společně s Johnem H. Patonem a A. D. Jonesem vydávat časopis Sionská strážná věž a Hlasatel Kristovy přítomnosti (dnešní Strážná věž) (Remeš 1995).

Okolo časopisu se zformovalo rychle rostoucí hnutí, které v roce 1880 mělo třicet studijních skupin. Jejich struktura byla, v porovnání s dnešním uspořádání Svědků, volná a liberální. Russel nechtěl zakládat novou církev, proto se rozhodl pro označení Mezinárodní badatelé Bible. V roce 1886 začal vydávat sedmisvazkové dílo Studie v Písmu (Studies in Scriptures), které ve vydání Strážné věže v roce 1910 označil za podstatnější než samotnou Bibli. „Lidé nejsou schopni pochopit boží plán tím, že studují Bibli samu. Odloží-li někdo mou knihu Studie v Písmu… upadne do tmy. Na druhou stranu, četl-li pouze Studie v Písmu… bude ve světle“ (Remeš 1995: 7). Dle Russela Bible nemohla být dobře pochopena, potřebovala vysvětlení, které mohl nabídnout jen on sám. Vydal velké množství biblických textů, rozdal a rozprodal přes dvacet milionů výtisků vlastních knih. Cestoval po světe, do časopisů rozepisoval týdenní kázání. Také si byl vědom technologického pokroku a využíval média. Vymyslel „Fotodrama stvoření“, kdy spojil ruční promítání diapozitivů s výkladem a hudbou nahranou na gramofonové válce. Představení trvalo celkem osm hodin a vidělo jej na deset milionů diváků (Ibidem).

Podstatnými roky se staly 1874, 1914, 1918, 1925, 1975, kdy mělo dojít ke druhému zjevení Krista. Svědkové Jehovovi nesli poselství, podle kterého pouze členové komunity Strážné věže vstoupí na nebe a zbytek lidí bude odsouzen k věčnému pozemskému životu (Holden 2002). Sám Russel byl za svého života svědkem dvou těchto falešných proroctví. V roce 1916 umírá. Po něm přebírá vedení právník Josef Franklin Rutherford, který nastolil přísnou organizaci a ve své knize Miliony teď žijících nikdy nezemřou datoval konec světa na rok 1925. V čele organizace stál do roku 1942, po jeho smrti zůstala organizace pevně stmelená a „poslušná“. Jeho nástupcem se stal Náthan Homér Knorr, který organizaci předal velké propagandistické úsilí. Základna zvěstovatelů byla dle jeho slov zvětšena ze 115 tisíc na více než 1,6 milionu v roce 1967, v rok jeho smrti (1977) mělo toto číslo dosahovat přes 2,2 milionu. Čtvrtým předsedou společnosti se následně stal Frederick W. Franz (Remeš 1995).

S časopisem Strážná věž byly již během Russelova života spojeny skandály. V roce 1911 se soudil s časopisem Brooklyn Daily Eagle, který jej ironicky napadl a obvinil jej za šarlatánství, kdy prostřednictvím Strážné věže nabízel ke koupi „zázračnou pšenici“, která měla být výnosnější než běžná pšenice. Spor nakonec prohrál (Remeš 1995). Podstatný význam si Strážná věž v rámci náboženské společnosti Svědkové Jehovovi drží významné postavení. Jejich dnešní překlad Bible je nazýván Překladem nového světa, ovšem současně zdůrazňují, že Bible samotná není dostačující. Řídící sbor a Biblická traktátní společnost Strážná věž dohlíží na učení a příslušný vývoj oznamuje právě prostřednictvím periodik Strážná věž (The Watch Tower) a Probuďte se! (Awake!) (Bley 1998: 112). Bez nich by ani nebylo možné standardizovat mítinky nebo nabírat nové členy. Čtení textů publikovaných v periodicích se považuje za součást týdenní přípravy na nadcházející setkání, jelikož zveřejněné texty jsou součástí debat před a po skončení oficiálního programu (Holden 2002).

V současné době má podle oficiálních stránek Svědků Jehovových Strážná věž větší náklad než jakýkoliv jiný časopis na světě, jelikož každé číslo je vydáváno ve 42 milionech výtiscích. Na druhém místě je časopis Probuďte se! s nákladem 41 milionů výtisků. Periodika vynikají současně i v počtu překladů. Strážnou věž si v rodném jazyce mohou přečíst lidé ve 190 jazycích, Probuďte se! v 80 jazycích (Svědkové Jehovovi 2016).

Strážná věž i Probuďte se! jsou financovány z dobrovolných darů, neobsahují žádné reklamy a jsou zdarma. I přestože se obě periodika věnují podobným tématům, mírně se liší. Strážná věž se primárně věnuje biblickým tématům a náboženskému životu, Probuďte se! je více zaměřeno na laiky a ty, kteří se teprve hledají. Vybírá si obecná témata jako je příroda, věda, snaží se tímto způsobem prohloubit víru ve Stvořitele. Současně vyzdvihuje roli Bible v každodenním životě (Svědkové Jehovovi 2016).

Eliška Mezuláníková

Literatura:

TELEEVANGELISMUS

Rex Humbard. Zdroj: wikimedia.org
Rex Humbard. Zdroj: wikimedia.org

Tento pojem, poprvé použitý Jeffreyem K. Haddenem a Charlesem E. Swanem v knize Kazatelé v hlavním vysílacím čase. Vzrůstající moc televangelismu (1981), označuje novou formu náboženského vysílání, která kombinuje televizní vysílání spolu se šířením křesťanství – tedy evangelizaci. Na fenomén využívání elektronických médií k náboženským účelům upozorňovali někteří autoři již v 60. letech 20. století (Ben Armstrong) – a to s kritickým důrazem. Evangelické skupiny, které k náboženským účelům spojeným s misií a evangelizací využívaly média (především televizi a rozhlas), byly označovány jako elektronické církve. Všechny tyto skupiny se vyznačovaly přesvědčením o neomylnosti biblické zvěsti, důrazem na působení a na dary Ducha svatého a vyzdvihováním spásné úlohy osobního znovuzrození v Kristu.

Do televizního vysílání se mohly dostat pouze nejsilnější a ekonomicky nejstabilnější denominace, jelikož tyto programy musely být, dle nařízení Federální komunikační komise (The Federal Communications Commission – FCC) striktně nekomerční. Pro menší a radikálnější skupiny bylo tedy televizní vysílání prakticky nedostupné – až do konce 60. let, kdy bylo umožněno prodávat část vysílacího času ke komerčním účelům. Díky této změně v 80. letech, které jsou označovány za zlatý věk televangelismu, ve Spojených státech působilo 1400 náboženských rozhlasových stanic a více než 220 stanic televizních. Z nich byla významná část spojena nebo vlastněna revivalistickými evangelikálními skupinami, z jejich milieu vzešel fundamentalistický televangelismus.

Jedním z prvních kazatelů, který k evangelizaci silně využíval vlivu médií, byl Rex Humbard, který v roce 1952 začal vysílat pořad Katedrála zítřka (stejný název nesla i skupina, kterou Humbard vedl). Jednalo se o pořad spojující náboženství a zábavu, striktně apolitického rázu. V 50. letech se na televangelické scéně objevil také Oral Roberts. Ten získal díky svému náboženskému programu velkou popularitu a koncem 60. let založil Oral Roberts Evangelical Associations (dodnes jedna z nejvýznamnějších revivalistických institucí). Tato společnost zakoupila v Oklahomě půdu a založila univerzitu Orala Robertse. Oba zmínění televangelisté spadají pod televangelizátory „první generace“.

„Druhá generace“ se vyznačovala propojováním náboženství s politikou. Do „druhé generace“ se řadí i Jerry Falwell, který v roce 1956 založil Baptistickou církev Thomase Roada a postupně vybudoval silné mediální impérium, do něhož spadala i společnost vlastnící kabelovou televizi. Jeho rozhlasové a televizní vysílání se stalo silným mediálním nástrojem, skrze nějž čířil jak vlastní pojetí křesťanství, tak komentoval politickou situaci – mimo jiné také apeloval na americké politiky v tom, aby přijali zákony zamezující pornografii a dalším negativním jevům. Do pořadů si politiky také zval. Vrcholem Falwellovy činnosti se stalo přímé zapojení do prezidentských voleb, kde podporoval republikánského kandidáta Ronalda Reagana. Po jeho vítězství se stal Falwell jednou z nejvýznamnějších osobností amerického veřejného života. V roce 1979 založil nábožensko-politická hnutí Morální většině a Křesťanskému hlasu, jež se záhy staly nejvýznamnější součástí tzv. Nové (křesťanské) pravice – politického proudu, který kritizoval liberalismus a „úpadek“ americké společnosti na konci minulého století.

Další významnou postavou „druhé generace“ televangelistů se stal Pat Robertson, který – přestože sám neměl politické ambice – byl aktivním politikem. Založil také jednu z nejvýznamnějších náboženských mediálních společností – Christian Broadcasting Network, která spadá pod jeho podnikatelské impérium The International Family Entertainment Corporation. Tato společnost vlastní několik televizních a rozhlasových programů včetně producentské společnosti, přičemž v roce 1993 měla obrat 208 milionů amerických dolarů.

Propojování byznysu s náboženstvím a jeho komercializace se stalo ústředním motivem kritiky jak liberálních sekularistů, tak představitelů tradičních náboženských skupin. Dále je kritizována izolace jedinců, kteří se modliteb a kázání účastní skrze televizní obrazovky. Nejedná se ale o silný argument, jelikož počet pravidelných diváků náboženského vysílání je relativně nízký – a to i v době zlatého věku. Většina členů „elektronických církví“ pochází z jihu Spojených států, kde náboženství hraje stále silnou roli – tudíž dochází spíše k posilování víry již tak aktivních věřících. Z výzkumů vyplývá, že většina diváků, kteří sledují náboženské programy, se taktéž účastní náboženských aktivit. Nelze tedy tvrdit, že televangelismus oslabuje „tradiční“ náboženský život.

V roce 1987 došlo k podlomení důvěry americké veřejnosti vůči náboženským mediálním hvězdám, když byl jeden z nejvýznamnějších televangelistů té doby – Jim Bakker – obviněn z nevěry. Následně se objevila další obvinění týkající se sexuálního obtěžování a nevěr u dalších televangelistů. Nakonec k vytvoření jejich negativního obrazu nejvýznamněji přispěla samotná média, když zvýznamňovala posedlost televangelistů mocí a bohatstvím.

 Adéla Jelínková

Literatura:

  • HADDEN, J. – SHUPE, A. 1988. Televangelism. Power and Politics on God’s Frontier. New York: Holt.
  • SCHULTZE, Q. 1991. Teleevangelism and American Culture. Grand Rapids: Baker Book House.
  • VÁCLAVÍK, D. 2013. Proměny americké religiozity. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné online.

TELEVIZNÍ VĚŠTCI

Záběr z pořadu Volejte věštce.Pojmom televízni veštci sa označujú osoby, ktoré prostredníctvom televízneho vysielania na rôznych televíznych kanáloch vykladajú budúcnosť, liečia rôzne choroby, čistia auru, vykladajú karty, atď… osobám, ktoré volajú do živého vysielania pomocou infoliniek. Fenomén televíznych veštcov je známy po celom svete. Veštci sa legitimujú pred verejnosťou rôznymi spôsobmi (aby mohli vykonávať svoju prácu a pritiahli pozornosť divákov a volajúcich), príkladom sú najmä majú špeciálne schopnosti, ktoré získali tým, že prežili klinickú smrť, alebo vidia Boha, tiež komunikujú s dušami mŕtvych alebo dosiahli vzdelanie pomocou štúdií psychológie a metapsychológie. Z väčšej miery sú to ale nadprirodzené schopnosti. Zámerom volajúcich konzumentov je predovšetkým zistenie toho, čo čaká v budúcnosti ich samotných, alebo blízkych, zistenie zdravotného stavu, nachádzanie životných partnerov, alebo pomoc s dôležitými rozhodnutiami.

Veštci k svojej práci využívajú rôzne predmety a symboly vychádzajúce z mnohých náboženstiev. Je to napríklad kríž, sochy svätcov, krištáľové gule, karty, lebky, rôzne jogínské symboly. Paradoxom je, že pri konkrétnych úkonoch s danými predmetmi nie je ich význam a spojenie s náboženstvom spomínaný.

„Ve sledovaném vzorku se neobjevil žádný explicitní vztah k náboženství nebo verbální tematizace religiozity. Nicméně přesto zdroj ‚informací‘, z nichž věštkyně čerpají, je podle jejich vlastních slov jednoznačně mimosvětský, případně jde o síly, které zůstávají racionálnímu přístupu ke světu neviditelné – síly, energie.“ (Motal, 2011:41)

Rozšírenie televíznych veštcov bolo zapríčinené nástupom nových náboženských hnutí vo svete a fenoménom nazvaným „televangelizmus“, ktorý prišiel v druhej polovici 20. storočia. Náboženstvám a náboženským hnutiam sa otvoril mediálny priestor a tie to následne začali vo veľkej miere využívať. Do tlačených médií, ale aj rádií a televízie začali postupne prenikať horoskopy a čím ďalej, tým viac sa začali rozširovať rôzne poradne pre mediálnych konzumentov. Zväčšoval sa aj okruh liečiteľov a odborníkov na prácu s energiami. To dalo väčšiu príležitosť veštcom presadiť a prezentovať svoju prácu v národných médiách. Dôležitým hnutím bolo New Age. To sa stalo obchodným artiklom a dopomohlo k úspechom televíznych veštcov. (Lužný, 2013) K rozmachu televíznych veštcov v Českej republike dopomohla uvoľnená situácia v médiách po roku 1989, kedy sa viac začali presadzovať nové náboženské hnutia (napríklad New Age).

V zahraničí sú podobné programy pomerne bežnou záležitosťou, napríklad austrálska televízna stanica Psychic TV, anglická Oracle Television alebo americký program Hollywood Medium with Tyler Henry. V Českej republike sú k videniu programy s televíznymi veštcami na dvoch TV staniciach – TV Prima, ktorá vysiela program „Volejte věštci“ a Barrandov, ktorý prevádzkuje EZO.TV. Oba tieto programy majú aj svoje internetové stránky, kde poskytujú ezoterické služby aj mimo televíznych vysielacích časov. Cieľovou skupinou oboch týchto programov sú najčastejšie ženy (v minimálnych prípadoch muži) v strednom veku, približne od 45 rokov vyššie. Podľa Motala (2011) k alternatívnej religiozite celkovo viac inklinujú ženy. Špecifickou skupinou sú v českom prostredí recesisti, ktorí podobné programy vyhľadávajú kvôli zábave.

Programy prebiehajú spôsobom telefonickej komunikácie medzi veštcom a dotazovateľom. Ten položí otázku a následne veštec buď vyloží karty, alebo sa spojí s anjelom danej osoby a na otázku dá odpoveď. Spôsobov tejto práce je viacero, záleží od požiadavku volajúceho.

Lenka Galbavá

Literatura:

  • LUŽNÝ, D. 1997. Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita.
  • MOTAL, J. 2011. Reprezentace religiozity v českých televizích. Sacra č. 2, s. 32-53.
  • VÁCLAVÍK, D. 2013. Proměny americké religiozity. Brno: Masarykova univerzita.