Hledejte pravdu a šiřte ji

První zásada žurnalistiky, již najdeme ve všech etických kodexech, ukládá novináři respektovat pravdu nehledě na důsledky, jaké to pro něj může mít, ale i nehledě na tlak, který je na něj případně vyvíjen (ze strany státu, korporací, zúčastněných, ale třeba i vlastního média) (Etický kodex SN ČR, 1, b). Tato hodnota souvisí s úkolem novináře informovat, čili realizovat ústavou zaručené právo na informace (Listina lidských práv a svobod, čl. 17), ale i na svobodu projevu – v tomto smyslu je pravdivé informování o tom, jaké názory různí členové veřejnosti zastávají, součástí imperativu pravdivosti.

U vchodu do redakce The Washington Post je vystaveno sedm principů novinářské práce, které novinám vtisknul Eugen Meyer v roce 1935. Začínají tímto pravidlem: „Prvním posláním novin je hovořit pravdu, jak jen je možné pravdu zjistit.“ Analogické vyjádření bychom našli ve všech redakčních kodexech, nejčastěji doplněné o upřesnění, že pravda musí být ověřena, fakta oddělena od názorů a v případně chyby či omylu je musí noviny bezodkladně opravit. Charakter zprávy upřesňuje český kodex SN ČR tak, že má být včasná, úplná, pravdivá a nezkreslená. Je tedy potřeba rozumět pravdě nikoliv jako pouhé informaci (pravdivá a nezkreslená), ale komplexní výpovědi, která informaci zařazuje do kontextu (úplnost). Včasnost je jen jednou z hodnot, nikoliv tou nejdůležitější – aktuálnost neomlouvá nedostatečné vypracování zprávy (ověření, její úplnost). Neúplnou a neověřenou zprávu je třeba považovat za pavlačové klevety, ne výstup profesionální novinářské práce.

Normativní hodnoty zprávy

Novinář je povinen zachovávat pravdu i v komentáři, a to nezávisle na tom, zda se mu hodí do jeho argumentu, či nikoliv. V tomto smyslu nelze pravdivost chápat jako nestrannost, ale jako vyšší hodnotu – neboť komentář ze své definice názorové žurnalistiky nemusí být nestranný.

Nicméně zpravodajství je povinno poskytovat zprávy ve smyslu pravdy jakožto nestranného zobrazení událostí. Tato nestrannost ale neznamená hodnotovou neutrálnost či bezhodnotovost, jak upozorňuje Matthew Kieran:

„Avšak musíme uznat, že nestrannost nevyžaduje hodnotovou neutralitu, neboť zprávy usilují o přiměřený popis důležitých událostí. Proto soudy, zda má něco vystupovat ve zpravodajské agendě, jak to má být popsáno a interpretováno, jsou jednoduše hodnotově zatížené.

M. Kieran, Media Ethics, p. 35.

Dobrá a špatná žurnalistika se neliší přítomností, či absencí hodnot, ale tím, zda se zaměřuje na pravdu na základě metodické práce, anebo je jí pravda lhostejná, ať už záměrně, nebo na základě nedbalé metody práce, neschopnosti ověřit fakta a zdroje či nedostatku kritické soudnosti (ibid.). Podle Kierana je tak součástí hodnoty pravdivosti poctivost a disciplína, a to nejen v samotném poskytování zpráv, ale i jejich získávání. Proto i český kodex SN ČR uvádí, že:

[Novinář je povinen] nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace, fotografie nebo dokumentu nebo využívat k tomu dobré víry kohokoliv. Nepoctivost prostředků je při tom třeba posuzovat v souvislosti s veřejným zájmem na publikování příslušné informace.

Etický kodex SN ČR, 1, j) – on-line: https://syndikat-novinaru-cr-z-s.webnode.cz/etika/kodex/

Při ověřování či získávání zprávy proto může novinář používat nepoctivé prostředky (skrytý záznam, novinářská legenda) pouze tehdy, není-li možné dané informace získat jinak (a on již všechny jiné možnosti vyčerpal) a jde o zjištění tak zásadního významu, že by bez jeho zveřejnění mohla společnosti vzniknout škoda. Tak je třeba i chápat hodnotu veřejného zájmu.

Veřejný zájem […] předpokládá, že občané demokratického státu mají zájem na přístupu k informacím o fungování tohoto státu, jeho institucí a úředníků, jak volených, tak jmenovaných. Veřejný zájem se však neomezuje pouze na státní instituce, ale také na soukromé korporace a dobrovolné organizace, které – stejně jako téměř všechny – vyžadují důvěru veřejnosti.

Stephen Whittle – Glenda Cooper, Privacy, Probity, Public Interest, p. 76.

Jak upozorňují Whittle a Cooper, ve veřejném zájmu je ale i chránit soukromí jednotlivce, neboť integrita individua je nebytnou podmínkou demokracie. Novinář tedy vždy musí vážit svůj zásah do soukromí a odvolávat se na veřejný zájem jen tehdy, je-li to skutečně nezbytné. Veřejný zájem tedy rozhodně neospravedlňuje využívání nepoctivých praktik pro tzv. „rybaření“, tedy lovení potenciálně zajímavých informací.

Z výše uvedeného vyplývá formulace hodnoty nestrannosti ve vztahu k veřejnosti, jíž je novinář zavázán (a kterou média tím, že lidi komunikačně propojují, vytváří), názoru, který prezentuje (a jejichž reprezentativní šíři je povinen předávat čtenáři) a pravdě jako hlavní novinářské hodnotě, takto:

Nestrannost jako realizace práva na informace a svobodu projevu

Spekulace nesmí být vydávána za fakt, soudy musí být podloženy a argumentovány, čtenář vždy musí znát původ informací a fakta musí být ověřena z více nezávislých zdrojů (počet dvou je minimum), zároveň tedy musí novinář i zprostředkovat kontext, v němž se zpráva objevuje. Nestrannost tedy znamená, že reportér má publiku poskytovat takové informace, na jejichž základě by mohlo samo soudit (Kieran, p. 42) – s tím se vylučují stranické zájmy, předsudky či emoce.

[Nestrannost znamená] psát příběh tak, aby byl otevřený potvrzení či vyvrácení evidencí a vylíčit odůvodněné závěry spíše, než aby byly vedeny pouhou intuicí, pocitem či závazkem.

M. Kieran, Media Ethics, p. 47.

Pravdivost médií je spojena s ideou médií jako čtvrté moci (fourth estate) v demokracii, neboť jen na základě pravdivých informací se může veřejnost rozhodovat o tom, komu moc deleguje, kontrolovat správu veřejných věcí a rovněž se rozhodovat o svých životech – čili mít své životy pod kontrolou. Novináři rovněž zastupují veřejnost ve formě kvalifikovaných oponentů v rozhovorech a kritických argumentech a ověřují zvěsti a spekulace tak, aby odhalily nejen pomluvy a klevety, ale i záměrně nepravdivé informace vypuštěné v něčím zájmu (tzv. dezinformace).