Jak vidíme mediální etiku?

Až do šedesátých let dvacátého století se problém mediální etiky redukoval na otázku objektivity. Ve svém tradičním pojetí to znamenalo především důraz na funkci novináře jako informátora, nezávislého, nestranného a neutrálního mediátora faktů. Tento pohled vycházel z kritiky stranického a bulvárního tisku, senzacionalismu a propagandy a spoléhal na zjednodušené pojetí realismu, jak je formuloval např. Walter Lippmann. Novináři měli přinášet co nejpřesnější popis skutečnosti a pomáhat tak demokracii tím, že lidé budou mít jejich prostřednictvím přístup k realitě, jež je jim v jejich každodennosti vzdálená.

Tento přístup se na Západě zproblematizoval jak vlivem kulturních proměn iniciovaných občanskoprávními hnutími, tak i tlakem globalizace a kritikou objektivity ve společenských vědách. Nové technologie na jedné straně propojily svět nevídaným způsobem, na straně druhé otevřely dveře občanské žurnalistice, blogerství a nevídanému hromadění informací. Dříve neotřesitelná pozice tisku se ke konci dvacátého století zhroutila a mnoho z redakčních standardů se z ekonomických důvodů stalo jen poučkami v učebnicích. Zeštihlování redakcí a transformace ekonomického modelu nadále vede k oslabování profesní autonomie a rozostřování rolí novinářů, copywriterů a podnikatelů na volné noze.

Není nadsázkou říci, že žurnalistika prochází kulturní revolucí, jak napsal v devadesátých letech Jeremy Iggers. Chápat ji pouze jako ohrožení nezávislosti a objektivity médií koncentrací vlastnictví, škodlivým vlivem internetu a rozšířením „fake news“ by bylo chybou. Je potřeba navázat na pohyb, který nastal v teorii žurnalistické etiky v osmdesátých letech a John P. Ferré jej označil za éru globálního humanitarismu. Již si nevystačíme s modelem novinářů jako chladných expertů, kteří nemají se skutečností nic společného a naplňují svoji roli tím, že popisují fakta a dávají prostor vyjádřit se všem zúčastněným stranám. A to nejen proto, že taková představa nikdy nebyla funkční. V globálním světě musí média aktivně bránit demokratické principy, být zapálenými obhájci sociálního dialogu a střežit veřejnou sféru jako prostor, v němž jsou kritiky mocných a poskytují hlas bezhlavým. Nejde o nic menšího, než abychom prostřednictvím žurnalistiky získali nástroj, jak společně tvořit svět, v němž chceme žít. Jen tak lze dnes odlišit profesionála od těch, kteří v médiích pouze pracují.

Pojetí žurnalistiky, s nímž pracujeme, navazuje na pragmatický obrat v teorii, jak jej podali Jeremy Iggers nebo Stephen J. Ward. Objektivita se svými standardy se musí stát nástrojem, nikoliv cílem novinářského úkolu, jímž je dosahování pravdy, spravedlivého soudu a mravní akce. Interpretace je součástí, nikoliv překážkou novinářské práce, ale musí být založena na faktičnosti a vyváženosti. Novinářská práce je tak více testování představ o skutečnosti, než pouhým předkládáním rutinizovaného popisu. Jak napsal S. J. Ward: „Ta nejlepší žurnalistika je uvážlivým spojením romantických a objektivních impulsů.“ Dvě vášně tedy charakterizují žurnalistiku: vášeň pro zajímavé a podstatné interpretace a vášeň pro ospravedlněné interpretace. A tak se do rejstříku novinářské práce vrací i emoce, vztah ke komunitě, jíž jsou novináři součástí. Navazujeme na teze Matthew Kierana a Clifforda G. Christianse o tom, že orientaci na politický a ekonomický provoz demokracie a chladný odstup je potřeba nahradit dialogem, zájmem a vrátit do žurnalistiky lidský příběh, proti němuž se etika od nástupu „žluté žurnalistiky“ na konci 19. století vymezovala – ostatně stejně jako proti investigativní novinařině.

Etika tak, jak ji chápeme, je proces, hledání, komplexní podnik vylučující jednoduché teze. Je společensky zodpovědná, protože profesionály zavazuje veřejným slibem naplňovat svoji roli aktivního obhájce demokracie, jíž je součástí každý člověk, sociálním nerovnostem navzdory. Pozice českých médií je o to náročnější, že si neprošla těmito diskuzemi, které od šedesátých let elektrizují zvláště anglofonní žurnalistiku. Liberalizace médií po roce 1989 nás zastihla nejen nepřipravené, ale především české novináře a novinářky vrhla rovnou do víru globální mediální krize. Snad i z toho důvodů je dodnes domácí rozprava o médiích spíše intuitivní a orientovaná na tradiční pojetí objektivity.

Cílem našeho týmu je posilovat společenskou zodpovědnost a relevanci médií, a to jak na individuální, tak i organizační úrovni, podporovat význam médií pro sociální dialog a přinášet do diskuze o mediální etice argumenty založené na výzkumu a hlubší teoretické reflexi. V tom spojujeme romantickou i objektivní podobu vášně pro média: chceme vrátit žurnalistice význam, který snad konečně může mít i díky tomu, že ji informační technologie osvobodily od úkolů minulosti. Přinášet pouhé informace pro budování skutečné rovného a svobodného světa totiž nestačí.

Jan Motal
vedoucí týmu