Být zodpovědný

Až do poloviny dvacátého století si západní žurnalistika vystačila s myšlenkou svobody tisku a objektivity. Od čtyřicátých let se ale v anglofonním prostředí prosazuje pohled, že svoboda médií musí být vyvážena zodpovědností ke společnosti, v níž působí. To je i hlavní sdělení Hutchinsonovy komise z roku 1947. Co to tedy znamená dělat společensky zodpovědnou žurnalistiku? A jak to, že mediální etika chápe žurnalistiku jako službu veřejnosti i tehdy, když nemluvíme o veřejnoprávních médiích?

(Čas potřebný ke studiu materiálu: 20 minut. Kdo jsou autoři se dozvíte zde)

Co se v této části dozvíte?

Novináři poskytují veřejnou službu

Ve čtveřici klíčových etických principů americké Společnosti profesionálních novinářů (SPJ) je hodnota zodpovědnosti spojena především s představou transparentnosti a sebereflexe novinářské práce. Podle tohoto pojetí má publikum právo na to znát pozadí a důvody morálních rozhodnutí novinářů, média mají rychle odpovídat na pochybnosti a odhalovat pochybení v oboru. Princip novinářské zodpovědnosti veřejnosti potvrzuje i kodex SN ČR (bod 2).

Jak vyplývá z většiny evropských etických kodexů (viz obrázek níže), novinář-profesionál je primárně zodpovědný společnosti jakožto veřejnosti, poté má závazky vůči vlastní profesní integritě a zdrojům, s nimiž pracuje. Tento vztah vyplývá z myšlenky, že novinář poskytuje veřejnosti určitou službu (moderuje veřejnou debatu, přináší informace), a proto je až v poslední řadě zodpovědný svému zaměstnavateli a státu. Proč tomu tak je? Protože moderní pojetí žurnalistiky se vyvinulo z ideje, že mezi soukromými životy lidí a státem či velkými institucemi (včetně korporací) existuje veřejná sféra, v jejímž rámci se vyjednává konkrétní politika – zde se uplatňuje svoboda rozhodování ve vztahu k obecnému blahu. Média jsou tedy ve veřejné službě i tehdy, když mají soukromého majitele.

Rozdělená veřejnost

Lze tedy říci, že jsou to teprve média, kdo vytváří z jednotlivých skupin občanů (např. profese, sociální vrstev apod.) společenství, které je spojeno zájmem – v tomto smyslu média konstruují veřejný zájem a je jejich zodpovědností činit to tak, aby působily kohezně. V klasické teorii veřejná sféra vzniká s nástupem kapitalismu v 17. století jako doména soukromých osob, které jsou spojeny svým (obchodním) zájmem proti politickým autoritám, jejichž rozhodnutí ovlivňují jejich podnikání. Média hrála klíčovou roli v proměně jednotlivců, jež prostě přijímají rozhodnutí státní moci, ve veřejnost, jež se stává jejím soupeřem (Habermas, 1991: 26). Tato buržoazní veřejnost podle Habermase používala svůj rozum pro diskutování a vyjednávání moci. Její klasická podoba se rozpadla ve chvíli, kdy došlo k rozdělení společnosti prostřednictvím nástupu masových politických hnutí a médií orientovaných na odpovídající sociální skupiny.

Dodnes je tato idea veřejné sféry překonávající všechny hranice mezi sociálními skupinami živá v obecně přijímané myšlence, že novináři naplňují svoji roli šířením ověřených informací a plněním role „hlídacího psa“ (watchdog funkce), o nichž potom veřejnost jako jedno velké publikum racionálně diskutuje. V médiích je stále živá představa, že budou-li novináři takovými „přenašeči zpráv“, naplní svoji roli a přispějí k funkční veřejné sféře. Situace ale je složitější – a to nejen proto, že příkopy mezi některými sociálními skupinami a vrstvami jsou příliš hluboké a apel na rozumnost je jen těžko překoná.

Veřejnou sféru je třeba moderovat

Pokud chceme naplnit závazek novináře sloužit veřejnosti, je potřeba, aby se média aktivně zapojila do moderování veřejné sféry a vyvažování jejích nerovností. V takové chvíli již nevystačíme s myšlenkou, že prostě stačí jen „přinášet fakta“. Představy o „dobré novinařině“ často vycházejí z ideálu veřejnosti, který byl formován životním stylem a potřebami střední třídy. Společnost je ale dnes mnohem komplexnější a rozdělenější, jak ukázal i výzkum Rozdělení svobodou. Novináři se musí aktivně zapojit do sociálního dialogu, posilovat hlas vyloučených a přinášet rozmanité materiály, které umožní chápat skutečnost nejen jako rozhovor expertů, politiků a ekonomů, ale mít i styk s osobní rovinou, s každodenní zkušeností lidského života – s příběhy lidského zájmu (human interest), které ukazují, co to znamená být chudý, sociálně vyloučený nebo opomíjený většinovou společností.

Pojetí veřejné sféry a veřejného zájmu tedy musí zohledňovat sociální, ekonomické a genderové rozdíly ve společnosti. Habermasovo pojetí, dodnes živé v žurnalistice, představuje veřejnou sféru jako iluzorně homogenní, konsenzuální prostor odtržený od soukromé dimenze, jak si povšimla Nancy Fraser:

[…Klasická] koncepce veřejné sféry vyžaduje uzávorkování nerovností ve statusu. Tato veřejná sféra byla arénou, v níž mluvčí odkládali charakteristiky jako rozdíly původu a bohatství a hovořili k sobě navzájem jako kdyby byli sociálně a ekonomicky rovní. Rozhodující fráze zde je „jako by“. Ve skutečnosti nebyly sociální rozdíly mezi mluvčími eliminovány, ale pouze uzávorkovány. [… D]iskurzivní interakce v rámci buržoazní veřejné sféry byla ovládána stylem a způsoby, které samy o sobě korelují a označují status nerovnosti. Neformálně působily marginalizaci žen a členů plebejských tříd a zabraňovaly jim účastnit se jako rovnocenní.

N. Fraser, Rethinking the Public Sphere, s. 118–119.

Deklasovaní a strádající

Fakt, že mediální veřejný prostor byl vymezen představami střední třídy vede jednak k podceňování a nepochopení potenciálu lidově zaměřených (tzv. bulvárních) médií. Protože dokážou komunikovat s neprivilegovanými sociálními vrstvami, znají jejich problémy a zaměřují se na ně, mohou – pokud naplní principy etické žurnalistiky – významně přispět k integraci těch, kteří do veřejné sféry přístup nemají. Skutečností nicméně je, že postoje a názory těchto vyloučených nabourávají představu společenského konsenzu a pro novináře představují výzvu. Nelze se při psaní a natáčení již spoléhat na běžnou rutinu a je třeba hledat nové cesty, jak dávat prostor jiné zkušenosti.

Menší důvěra v demokracii u ohrožené a tradiční pracující třídy a úplná nedůvěra u třídy strádající (viz Rozděleni svobodou) reflektuje právě skutečnost, že tito lidé nejsou součástí „veřejnosti“ a jejich životní osudy se nacházejí v mediálním stínu, anebo jsou novinářskou prací či zábavním průmyslem deformovány do podoby, s níž se nemohou ztotožnit. Takový úkol stojí před společensky zodpovědnými novináři: jak moderovat sociální dialog, když se nelze spoléhat na osvědčené a rutinně zaběhané nástroje?

Nelze se divit, že strádající, tedy nejnižší třída, nepovažuje elity a intelektuály za prospěšné pro společnost. Problém je složitější o to více, že dnes už média nejsou pouze noviny či televize, ale nové komunikační kanály zásadně proměnily topografii veřejného prostoru:

S fragmentací společnosti a nástupem online médií se rozpadla velká publika, což zabraňuje politické integraci. Rozpad publik však není politicky rovnoměrný. Trumpovi voliči podle výzkumů ve velké míře vycházeli ze zpravodajství Fox News. Voliči Clintonové žádný dominantní zdroj neměli. I v Česku mohou Andrej Babiš či Miloš Zeman oslovit výraznou část svého staršího a méně vzdělaného elektorátu jen pomocí několika málo kanálů – zejména komerčních televizí. Liberálové naproti tomu ve většině zemí potřebují pracovat s kanály velmi různorodými, což jejich kampaně komplikuje. […] Média nastolují témata s rychlostí, již politika s nabízenými řešeními nedokáže sekundovat. Vzniká emotivní vakuum obav, že elity a instituce řešení klíčových problémů […] zkrátka nemají. To snižuje důvěru k institucím, a navíc poskytuje výhodu politikům, kteří nová témata pouze zasazují do předem připraveného výkladu – ideálně do výkladu o souboji elit a „běžného lidu“.

D. Prokop, Slepé skvrny, 2019, p.144.

Mají-li tedy média být zodpovědná za veřejnou sféru a zodpovídat se veřejnosti jako celku, musí aktivně působit na překonávání rozdílností mezi centrem a periferií, ať už v ekonomickém, sociálním či geografickém smyslu. Toto překonávání nemá být zahlazováním (uzávorkováním) rozdílů, ale aktivním budováním prostoru pro sociální dialog a hledání společné identity. Zodpovědný novinář či novinářka si je vědom závazku, jenž vůči společnosti má, a naplňuje jej tím, že čelí výzvám fragmentace veřejné sféry a upozaďování problémů sociální stratifikace společnosti. I proto se v etických normách objevuje princip ne-diskriminace, poměrnosti a vyváženosti, ale především imperativ předcházením konfliktům a hledání porozumění (odst. 33 v rezoluci 1003/1993 Parlamentního shromáždění Rady Evropy)

Graf zobrazuje vztah profesní integrity a společenské zodpovědnosti novináře. Autor: J. Motal, 2019

Role médií v […] rozšířené koncepci demokratického života spočívá ve facilitaci a modelování [občanské] participace. Média musí sloužit jako fórum pro dialog, ne jen jednoduše mezi individui, ale také mezi komunitami v rámci větší společnosti. Řečeno více fundamentálně, mohou umožnit individuím nalézt identitu jako členů komunit, pomoci členům komunit komunikovat mezi sebou, facilitovat komunikaci mezi komunitami a pomoci komunitám nalézt společné, jež je spojuje jako členy většího společenství.

J. Iggers, Good News, Bad News, p. 139.

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?

  • Rozdělení svobodou
  • Rezoluce 1003/1993 Parlamentního shromáždění Rady Evropy
  • Nancy Fraser, „Rethinking the Public Sphere.“ in: Habermas and the Public Sphere (ed. C. Calhoun). MIT Press, 1992: 118–119.
  • Jürgen Habermas, The Structural Transformation of the Public Sphere. MIT Press, 1991.
  • Jeremy Iggers, Good News, Bad News: Journalism Ethics and the Public Interest. Westview Press, 1999. Více o knize zde.
  • Tiina Laitila, „Journalistic Codes of Ethics in Europe.“ European Journal of Communication, 10(4), 1995: 527–544. DOI: https://doi.org/10.1177/0267323195010004007
  • Daniel Prokop, Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Brno: Host, 2019.