Respektovat fakta

V minulé části jsme postavili pravdu na pomyslný piedestal a vysvětlili jsme, proč je její hledání nejdůležitějším úkolem novinářů. Ačkoliv nelze jednoduše říct, že pravdivá žurnalistika znamená kvalitně ověřená fakta, přesto je taková úvaha minimálně dobrým základem a startovním bodem. Požadavek na faktičnost zpravodajství se objevuje v etických kodexech na prvních místech a zdá se tedy být samozřejmostí, ovšem v rychlé novinářské práci se s pravdou a fakty (často nevědomky) nezachází příliš poctivě. Mnoho chyb se také děje z nepozornosti a nedostatečné pečlivosti při zpracovávání materiálu. Článek, respektující fakta by měl být vystavěn na solidní práci se zdroji, na ověřených a přesných informacích a nesmí zapomínat na zasazení do kontextu.

(Čas potřebný ke studiu materiálu: 20 minut)

Co se v této části dozvíte?

Fakta jako předskokan pravdy

Pojďme se ještě jednou vrátit k zásadě, kterou Mezinárodní federace novinářů (IFJ) zahajuje svoji chartu: „Mít úctu k faktům a respektovat právo veřejnosti na pravdu je první povinností novináře.“

Zdroj obrázku: https://pixy.org/1180784/

Z jedné věty můžeme odvodit dvě důležité věci. Za prvé, že fakta a pravda jsou úzce propojeny a nelze mluvit o jednom bez druhého. A za druhé – ze znění vyplývá, že k faktům je potřeba „mít respekt“ nebo „mít úctu“, což svědčí o důležitosti a speciálním postavení této zásady v novinářské práci.

V úvodu k této kapitole jsme se věnovali pravdě jako takové a zjistili jsme, že její poznávání je spíše procesem, než směřování k jasnému cíli. Walter Lippmann nám situaci ještě zkomplikoval upozorněním, že nikdo z nás není schopen vidět realitu v její čiré podobě, oproštěnou o vlastní perspektivu, kterou podvědomě na okolní svět aplikujeme jako pomyslný filtr.

Má ale tedy vůbec smysl pravdu hledat? A jak podobné filozofické přemítání prakticky promítnout do naší novinářské práce? Uspokojivou odpověď na první otázku nám může poskytnout Louis A. Day, odborník na mediální právo a etiku:

„Pokud opustíme pravdu jako základní kulturní normu, vystavujeme se velkému riziku. Pravda plodí důvěru – drahocennou a nezbytnou komoditu v demokratickém systému – a důvěra je hybnou silou občanské společnosti.“

Day, L. A. (1991). Ethics in media communications: Cases and controversies.

Tedy závěrem této úvodní části můžeme dosud popsanou polemiku shrnout do následující rovnice: Fakta nás přibližují k poznání pravdy, pravda plodí důvěru a důvěra je hybnou silou pro občanskou společnost.

Důležitější než mít čich na události je mít touhu po pravdě.“

Wesley Pippert, americký novinář, který byl například hlavním reportérem UPI (United Press International) v aféře Watergate.

Nepravda může vzniknout omylem

Zdá se možná zbytečné uvádět, že kvalitní a etická novinářská práce musí být postavena na pravdivých faktech. Poučku, že „získaná fakta je nutné důkladně ověřovat“ se dozví studenti žurnalistiky pravděpodobně hned na jedné z prvních přednášek bakalářského studia. Jenže jsou to často právě ty nejbanálnější a stokrát opakované principy, které se za pracovního chodu vytrácejí jako první a jejichž podstata a obsah nám někdy unikají. Nepálský novinář a editor Kunda Dixit zdůrazňuje mezi základními mantinely pro žurnalistiku následující:

„Musíte si správně zjistit fakta. Dvakrát, třikrát si ověřte i ty nejtriviálnější skutečnosti. Není možné si „trochu“ ohýbat pravdu, protože to pomáhá věci.“

Zejména poslední věta citace se může dotknout mnohých, kteří se někdy pohybovali ve světě žurnalistiky. Pokud se totiž v článcích objevují chyby, nebo nepřesnosti, většina z nich se pravděpodobně neděje záměrně. Při novinářské práci se velmi snadno stane, že se sám autor začne v množství zdrojů, výpovědí respondentů, nebo v číslech a datech ztrácet. S blížícím se termínem odevzdání materiálu se tlak stupňuje a tak je často lákavé a situaci ulehčující si téma nebo popisovaný problém zjednodušit – vynechat některé aspekty, neuvést další citaci, protože téma komplikuje a otevírá další rovinu, na kterou už na novinové stránce není místo.

A tak se situace, která se zdánlivě jeví ospravedlnitelná, může ve skutečnosti stát oním „ohýbáním pravdy“ a nepoctivým zacházením s informacemi. Již zmíněná Charta IFJ jasně uvádí, že „překrucování faktů je závažné profesní pochybení.“ Nejde jen o to, zda je pravdivá výchozí informace, ale záleží také na tom, jak s ní novinář dále v textu nakládá.

Pro úplnost dodejme, že nekompromisní je v tomto ohledu i etický kodex Syndikátu novinářů ČR, který říká, že novinář je povinen „nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat.“

Preciznost a přesnost tajemstvím úspěchu?

Louis A. Day jasně uvádí, že novinářský článek musí být přesný, což znamená, že fakta musí být ověřená, postavená na solidních základech (Day, s. 85). A dodává: „Jestliže existuje nějaké podezření nebo nejasnost ohledně získaných informací, publikum by s tím mělo být seznámeno.“ Požadavek na přesnost žurnalistické práce je pro něj nekompromisní zásadou, jelikož „nepřesné, nepodložené nebo nepotvrzené informace můžou podrývat kredibilitu celé novinářské profese.“ (Day, s. 85)

Také kodex Syndikátu novinářů ČR jasně mluví o nutnosti precizně ověřovat fakta: „Nic neomlouvá nepřesnost nebo neprověření informace, každá uveřejněná informace, která se ukáže jako nepřesná, musí být neprodleně opravena.“

Znamená to tedy, že jako metoda k dosažení dobrého textu nám postačí zásada přesnosti (anglicky „accuracy„)?

Situace je ještě o něco složitější. Kromě toho, že kvalitní článek musí dle zásady přesnosti obsahovat pouze pravdivé a ověřené informace, měl by také podporovat porozumění problému, a to v celé jeho šíři a komplexnosti.

Louis A. Day (s. 87) píše, že: „Cílem by mělo být poskytnout zprávu, která je v zásadě kompletní. Příběh by měl obsahovat tolik relevantních informací, kolik je jich možné sehnat, a to zejména těch informací, které jsou nezbytné, aby umožňovaly průměrnému čtenáři nebo divákovi porozumět získaným faktům a také jejich kontextu.“

A právo čtenářů na znalost souvislostí zmiňuje i etický kodex SPJ (Society of Professional Journalism), když uvádí: „Poskytněte kontext. Zejména při sumarizaci nebo propagaci příběhu dávejte pozor, abyste jej nezkreslovali nebo nezjednodušovali.“

Zdroj není naše alibi

Podobně jako může být lákavé zjednodušit do článku příliš vrstevnatý problém či kauzu a vynechat z něj či upravit některé skutečnosti, stejně tak může být svádivě snadné nevnímat zodpovědnost za správnost informací od novinářských zdrojů jako součást povinnosti ověřovat fakta. Zdá se být legitimní, zříct se odpovědnosti za pravdivost respondentovy citace, tak pevně uzavřené mezi dvojicí uvozovek.

V jedné z verzí etického kodexu SPJ, která nakonec nebyla v tomto znění schválena se píše: „Za přesnost zpráv odpovídají novináři, nikoli zdroje. Před zveřejněním výpovědi zdrojů ověřte. Informace převzaté z jiných zpravodajských zdrojů by měly být nezávisle ověřeny.“

Práce se zdroji je tedy rovněž součástí odpovědnosti novináře za kvalitní text. Ta se musí promítnout už do výběru respondentů a oslovených – tady je nutné opět sledovat linku pravdivosti. Již zmíněný nepálský novinář Kunda Dixit hezky a věcně vysvětluje: „Být spravedlivý znamená naslouchat všem stranám, dokonce i podvodníkům. Nemůžete vstupovat do psaní článku a už mít na problém vytvořený názor. Ne všechno je takové, jaké se může zdát na první pohled.“

Druhá rovina etického a férového nakládání s citacemi se týká jejich následného zpracování a používání v textu. Také zde je zapotřebí ctít zásadu přesnosti, zejména při rozhodování, zda zvolit citaci přímou či nepřímou (parafrázi) a jak velké mají být novinářovy zásahy do jejich znění. Obecně lze říct, že je legitimní upravit přímou citaci tak, aby byla gramaticky a stylisticky správně a nedocházelo ke zesměšnění nebo ztrapnění respondenta. Při dalších zásazích je ale na místě velká obezřetnost, protože za žádných okolností nesmí být jakkoliv pozměněno celkové vyznění a význam výpovědi.

Ale co když je citace přesná, ale obsahuje tvrzení, o nichž se novinář domnívá, že mohou být nepravdivá?“ ptá se Louis A. Day (s. 85). Má novinář povinnost ověřovat pravdivost všech použitých tvrzení, nebo jeho odpovědnost končí tehdy, když respondenta korektně a nezkresleně ocituje? Zejména u některých událostí, které jsou hektické nebo chaotické (například vrcholící předvolební politická kampaň), může být takový požadavek obtížně realizovatelný až nemožný.

Louis A. Day ani tady z novinářů nesnímá část břemena odpovědnosti. Říká, že pokud novinář nebyl osobně svědkem události, nebo informace použité v citaci nepatří k všeobecné znalosti, měl by vždy uvést zdroj informace. „Jde o základní požadavek přesné novinářské práce.“ (Day, s. 85)

Stejně problematické je nekritické a automatické přebírání zpráv z ostatních médií. Novinář nemůže pouze slepě předpokládat, že jeho kolegové odvedli kvalitní a přesnou práci a informace z textu tedy nemusí znovu podrobit vlastní nezávislé investigaci. Zejména v online zpravodajství se tento nešvar přebírání zpravodajského obsahu stává potencionálně velmi nebezpečným, protože pokud se v původním článku objeví chyba, kterou následně beze změny přeberou ostatní média, veřejnost může nabýt dojmu, že tato chybná informace je pravdivá, protože si ji přečetli na dvou na sobě nezávislých serverech

Louis A. Day varuje, že i když původní vydavatel chybnou informaci dodatečně opraví, mezitím už se kvůli přebírání zpravodajského obsahu stihne rozšířit po internetu a začne žít vlastním životem. A co se jednou zachytí v online síti, to se již velmi špatně bere zpátky, a pozůstatky jsou téměř trvalé.

Bez zbytečných chyb

Špatně uvedený název ulice, překlep v příjmení respondenta nebo gramatická chyba. Zdánlivé banality, kterým málokdo přisoudí vliv na důvěryhodnost médií. Jenže jak upozorňuje americký reportér Robert J. Haiman, publikum si takových chyb nejen všímá, ale také jej velmi ovlivňují ve vnímání toho, jak kvalitní obsah média nabízejí (Haiman, s. 9). „Pokud redaktoři a editoři nedokáží ohlídat ani malé chyby a překlepy, jak mám důvěřovat, že zbytek informací v článku je důvěryhodný?“ mohou se oprávněně ptát mnozí z nich.

Navzdory ideálu pravdivé a na faktech založené žurnalistiky je jasné, že ani při nejlepší vůli nelze dosáhnout stoprocentní úspěšnosti; lidský faktor hraje až příliš velkou roli. Přesto lze velkému procentu chyb předcházet a právě u těchto drobností je prevence nejsnazší.

Kanadský novinář Craig Silverman nabízí novinářům elegantní a na realizaci jednoduché řešení – naučit se při práci používat checklist. Při své práci jej používají i piloti, chirurgové nebo pracovníci jaderných elektráren a funguje jako jednoduchý a velmi účinný nástroj pro zachycení zbytečných chyb. A není tedy důvod je nevyužít také při redakční práci.

Checklistů určených pro novináře můžete ve vodách internetu najít mnoho, verze se od sebe více či méně liší (doporučuji hledat v angličtině). Zde nabízíme námi do češtiny přeloženou verzi, která je kompilací checklistů od newyorské Craig Newmark Graduate School of Journalism a od americké NPR (National Public Radio).

Checklisty je vždy dobré vytisknout a na pracovním stole umístit na viditelné místo. Při práci na článku potom stačí vyhradit si deset, maximálně patnáct minut a projít si seznam bod po bodu.


Možná vás při čtení této sekce již napadlo, že v rychlém provozu redakcí (speciálně těch online) je navzdory ideálům někdy nutné dělat při ověřování faktů kompromisy. Že zejména pro editory není reálné provádět pečlivou kontrolu každé informace v textu a zároveň články zveřejňovat ve stanovených deadlinech.

Pomůckou vám může být tato metoda třídění informací od americké NPR (National Public Radio). Zde si ji můžete stáhnout a využít námi přeloženou do češtiny.

Chcete vědět víc?

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?

  • Pippert, W. G. (1989). An ethics of news: A reporter’s search for truth.
  • Day, L. A. (1991). Ethics in media communications: Cases and controversies.
  • Dixit, K. in: Keya Acharya, & Frederick Noronha. (2010). The Green Pen : Environmental Journalism in India and South Asia. Sage Publications Pvt. Ltd.
  • Haiman, R. J. (2000). Best practices for newspaper journalists: A handbook for reporters, editors, photographers and other newspaper professionals on how to be fair to the public.