Být nezávislí

Jedním z pilířů mediální etiky je myšlenka svobody tisku. Tato hodnota navazuje na osvícenské pojetí člověka jako samostatně se rozhodující bytosti, nadané kritickým rozumem. Svoboda slova ale otázku nezávislosti nevyčerpává, naopak. Klade velké množství otázek o střetu zájmů nebo angažovanosti novinářů. Co více, imperativ nezávislosti se týká i vztahu novináře a jeho zaměstnavatele, média. Důležitou součástí imperativu nezávislosti je i oddělení redakčních a obchodních procesů v mediálních institucích.
Kde je tedy hranice nezávislosti?

Co se v této kapitole dozvíte?

Autoři textu >
Čas potřebný ke studiu: 15 minut

Mezi teoretickým účelem žurnalistiky a skutečnou žurnalistickou praxí již dlouho existuje napětí, ale kulturní revoluce v redakcích znamená, že se opouští samotná mise. Základní otázka etiky žurnalistiky – „Jak nejlépe realizovat cíl umožnit občanům více se zapojit do demokratického života?“ – byl nahrazen tržně orientovanou otázkou: „Jak můžeme vyhovět tomu, co čtenáři a zákazníci marketingu říkají, že jsou jejich informační a zábavní potřeby?“
– J. Iggers, Good News, Bad News, str. 78.

Nezávislost je autonomie

„Novinář/ka nesmí podnikat žádnou činnost nebo jednání, jež by ohrozilo jeho/její nezávislost,” praví Globální charta etiky pro žurnalisty Mezinárodní federace novinářů, přijata v roce 2019 a rozvíjející původní kodex z Bordeaux. Toto ustanovení je jedním ze základních pravidel, které lze nalézt ve většině oborových norem. Podle výzkumu, jenž v roce 1995 uskutečnila Tiina Laitila, se požadavek nezávislosti novinářů a médií objevuje v 84% evropských kodexů a vedle pravdivosti, včasné opravy chyb, zákazu diskriminace podle rasy, etnicity či pohlaví, respektu k soukromí, zákazu úplatků a čerpání výhod a poctivosti prostředků jde o dominantní zásadu novinářské práce. Vyplývá i z ideálu médií jako čtvrté moci v demokracii, neboť je nezbytná k naplnění watchdog funkce tisku. Tím se ovšem problém nezávislosti zdaleka nevyčerpává.

Nezávislost médií a novinářů vychází z představy, že média mají přinášet obsahy (především zprávy, ale i názory), jež budou pravdivé, úplné, nestranné a vyvážené. Aby nedocházelo k deformaci veřejné diskuze, ale naopak aby novináři veřejný prostor vyvažovali (poskytovali hlas těm, kteří jsou z veřejné sféry vyloučeni, nebo jsou marginalizováni), musí se spoléhat především na vlastní kvalifikovaný úsudek (čili být autonomní) a neměli by podléhat vnějším vlivům či tlakům. Mezi tyto vnější tlaky patří i v duchu kantovského imperativu vlastní prospěch či blahobyt (heteronomie).

Lze říci, že autonomie čili nezávislost novinářů je omezována na politické, ekonomické a organizační úrovni produkce zpráv, vyjednávána je na editoriální úrovni (čili ve vztahu k editoriálním procesům v médiu) a vykonávána je na úrovni praxe (čili samotnou tvorbou zpráv) (Sjøvaag 2013).

„Čínská zeď“ mezi obchodními a redakčními procesy

J. H. Altschull, Agents of Power, 1984

Co vše může narušovat nezávislost žurnalistické profese? Podle teoretika médií J. Herberta Altschulla existují čtyři dimenze možných vlivů na obsah zpráv, neboli čtyři vzorce vztahů mezi těmi, kteří média financují a zprávami – oficiální  zahrnující státní regulace (sem by patřila i státní cenzura), obchodní, v jehož rámci obsah ovlivňují inzerenti, zájmové, jež reflektují zájmy vlastníků (či politické strany, odborů apod.) a neformální vztahující se k cílům přátel, příbuzných, známých, lobbistů, apod. (viz obrázek). Všechny tyto dimenze by měli mít novináři na paměti a ač třeba nebude nikdy možné dosáhnout jejich plné kontroly, žurnalistická každodennost by měla být rámována neustálou reflexí podmínek novinářské práce a kritického hodnocení těchto vlivů. Cílem této reflexe by mělo být důsledné hájení “čínské zdi” mezi obchodními a redakčními procesy v médiu a nezávislost na institucionálních a politických vlivech zvnějšku. 

Žádné noviny, časopis nebo stanice nepřekračuje hranice autonomie přijatelné pro ty, kteří hradí výdaje, jež jim umožňují přežít. Musíme pamatovat na to, že tyto hranice nejsou vyryty do kamene. Jsou velmi flexibilní a na každém místě na Zemi se v čase měnily. […] A přesto se až do nedávna věnovalo jen málo pozornosti souvislosti mezi těmito detaily financování a zpravodajským produktem, jenž [novináři] dodávají. Jako by novináři, jejichž každodenní život je oddán bedlivému pozorování, měli oslepené smysly ve vztahu k realitě svého povolání.
– J. H. Altschull, Boundaries of Journalistic Autonomy. In Social Meanings of News, str. 230–231.

Ohrožení nezávislosti může přijít odkudkoliv

Jiný pohled nabízí P. J. Shoemakerová, která strukturuje možné vlivy na žurnalistickou práci do vrstev, začínající na individuální úrovni, vedoucí přes mediální rutiny a organizační vlivy až po vnější vlivy a účinek ideologie (ve smyslu dominantních integrujících symbolických mechanismů ve společnosti). Tento pohled je důležitý proto, že přesahuje omezené ekonomické či regulační pojetí vlivu a ukazuje, že nezávislost novináře ohrožují např. i oborové zvyklosti („takto se to dělá“ – rutina), jeho vlastní postoje či nereflektovaná společenská ideologie (jako je např. postoj k určitému válečnému konfliktu nebo konkurenční politické ideologii ve státě).

Nezávislost tedy nelze omezit pouze na problém odvislosti od vlivů politických, zájmových či finančních, ale i na automatismus rutiny, profesní „fachidiotství“ či slepotu vůči zkreslením vznikajícím uplatňováním oborových hodnot, jako je třeba rychlost (včasnost, aktuálnost). I proto etické kodexy připomínají, že nic neomlouvá nedostatečné ověření zprávy nebo její nepřesnost (3. a), Etický kodex SN ČR).

Podobně problém cenzury jakožto „omezení, potlačení nebo zákazu forem řeči a mediálního obsahu, které jsou považovány za odporující obecnému dobru“ nelze omezovat jen na státní cenzuru. I poskytovatelé služeb, jako je Google, či další instituce a skupiny mohou předběžně či následně omezovat mediální obsah – např. vulgarismy, pornografie, násilí apod. (T. Flew, Censorship, in: Keywords for Media Studies (Oulette–Gray eds.), 2017)

Nezávislost novináře mohou korumpovat i drobné dárky či výhody. Z behaviorálních výzkumů víme, že lidé mají tendenci lépe hodnotit ty obsahy, které jsou třeba i jen symbolicky spojené s těmi, kdo je platí (viz A. H. Harvey et al., 2010). I proto mnohá světová média, anebo i agentury (např. Associated Press) mají striktní omezení pro lístky zdarma, dárky apod. Obecné pravidlo by mělo znít: nepřijímat vůbec nic. V ideálním případě by médium měla novináři např. zaplatit jeho služební cestu i tehdy, když se účastní např. oficiálního doprovodu politického reprezentanta země (např. prezidenta).

Co má vliv na obsah?

P. J. Shoemaker & S. D. Reese, Mediating the Message, 1996

Nezávislost neznamená hodnotovou neutralitu

Nezávislost novináře nicméně neznamená, že jeho profese je hodnotově neutrální. Žurnalistická etika je bytostně spojena s ideou demokracie a konceptem lidských práv, na jejichž realizaci se novinář podílí – konkrétně na realizaci práva na informace a svobody projevu (čl. 17, Listina lidských práv a svobod). Že je toto lidské právo v českém ústavním pořádku zařazeno jako politické právo zdůrazňuje politickou dimenzi novinářů jako “čtvrté moci” (fourth estate) v demokracii. Novinář tedy není jen pasivním přenašečem informací, ale aktivním obráncem demokracie. Následující tabulka ukazuje, jak i v minimálním pojetí demokracie (tzv. procedurální) má novinář významnou, hodnotově založenou roli.

Procedurální demokracieKompetitivní demokracieParticipativní demokracieDeliberativní demokracie
Watchdog funkce médií, respektování demokratických procedur, odhalování špatností (burglar alarm)Watchdog funkce médií, burglar alarm, zaměření na držitele úřadů, platformy kandidátů, politické strany a politické hráčeNechť agendu určují občané – média mobilizují občanský zájem, zapojení občanů, politika rámována jako proces otevřený všem, spojování občanůMédia usilují o inkluzivní diskuze, mobilizují občanský zájem a zapojení do diskuzí, spojování diskutujících, posilování veřejné debaty (racionalita, nestrannost, intelektuální poctivost a rovnost)
Jesper Strömbäck, In Search of a Standard: four models of democracy and their normative implications for journalism, p. 341.

V posledních desetiletích ale dochází k novinářské “kulturní revoluci” (J. Iggers), a to vlivem nástupu nových technologií, které redukují úroveň schopností požadovaných po mediálních pracovnících, reorganizací newsroomů do týmu na základě korporátního modelu a přesunu k tržnímu přístupu (market-driven journalism), v jehož rámci cíl uspokojit zákazníka nahrazuje občanský a politický rozměr žurnalistiky a zpráva je degradována na pouhou informaci.

Aby neplatilo, že novináři jsou “pištci, kteří pískají podle toho, kdo je platí” (Altschull, ibid.), je třeba provádět sebereflexivní činnost, jakousi “psychoanalýzu” profese. Podobně jako psychoanalýza má odkrývat skryté a potlačené podmínky našich představ, měl by novinář kriticky hledat všechny možné vlivy, jež ho vedou k tomu, aby daný obsah zpracoval právě tak, jak činí – a aktivně je přehodnocovat. Jestliže není možné se zbavit všem omezení žurnalistické práce, je potřeba je alespoň odhalit a přiznat. Tato “psychoanalýza” tedy ve své minimální variantě má vést k naprosté transparentnosti zájmů. Čtenář vždy musí vědět, na čem je.

O čtenářích jako občanech se dnes mluví jen velmi málo. Spíše se o čtenářích hovoří jako o zákaznících a o novinách jako o produktu. Žurnalistická rozhodnutí se stále více přijímají nikoliv na základě odborných znalostí novinářů o tom, co je důležité pro veřejnost vědět, ale na základě průzkumu trhu o tom, jaké věci zákazníci nebo potenciální zákazníci chtějí vědět.
– J. Iggers, Good News, Bad News, str. 78.

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?

Etický kodex Syndikátu novinářů České republiky
J. H. Altschull, Agents of Power: The Media and Public Policy. New York: Longman, 1997.
Terry, Flew, “Censorship”. Keywords for Media Studies, edited by Laurie Ouellette and Jonathan Gray, New York, USA: New York University Press, 2017: 32-34. https://doi.org/10.18574/9781479817474-011
Ann H. Harvey, Ulrich Kirk, George H. Denfield, & P. Read Montague, “Monetary Favors and Their Influence on Neural Responses and Revealed Preference”. Journal of Neuroscience, 30(28): 9597–9602. DOI: https://doi.org/10.1523/JNEUROSCI.1086-10.2010
Jeremy Iggers, Good News, Bad News: Journalism Ethics and the Public Interest. Westview Press, 1999. Více o knize zde.
P. J. Shoemaker & S. D. Reese, Mediating the Message. New York: Longman, 1996, viz zde.
Jesper Strömbäck, “In Search of a Standard: four models of democracy and their normative implications for journalism.” Journalism Studies, 6(3), 2005: 331–345. Viz zde.
Helle Sjøvaag, “Journalistic Autonomy”. Nordicom Review 34(2013), viz zde.