Neškodit

Představa novináře jako zuřivého psa, který pro obranu demokracie pokouše i bratra, byla vlivnou v počátcích novinářské etiky před sto lety. Kritika působení médií na společnost, ale i zkušenost s následky odlidšťujícího přístupu vedla k přehodnocení této myšlenky. V druhé polovině 20. století do všech profesních etik postupně proniklo nové pojetí vztahu profesionála k lidem, s nimiž se ve své práci setkává. Nesmí jim upírat právo svobodného rozhodování, musí ctít jejich důstojnost a dbát na férovost. Tím má předcházet újmě, kterou jim může způsobit. Zuřivý pes však nemá být zkrocen – jen se má naučit odlišovat ty, na které je třeba štěkat, od lidí, s nimiž je třeba jednat jako se sobě rovnými.

Co se v této kapitole dozvíte?

Autoři textu >
Čas potřebný ke studiu: 15 minut

Zásada nonmaleficence

Nejen v novinářské, ale i v dalších profesních etikách (např. lékařské či výzkumné) je důležitý princip nonmaleficence, čili nezpůsobování újmy chybným jednáním profesionála (souvisejícím principem je beneficence, čili činění dobra, jíž se věnujeme v části o společenské zodpovědnosti). Jde o jakési minimální morální hledisko založené na respektu ke klientovi či společnosti a myšlence, že stav po zásahu profesionála nesmí být jeho zaviněním horší než výchozí.

Někdy se objevují názory, že etické principy, dokonce i ty základní, jako je nonmaleficence a beneficence, jsou v žurnalistice naprosto nemístné a že by ji měly formovat pouze tržní síly. Tomuto návrhu je třeba se bránit. Jedním z důvodů, proč by žurnalistika měla být etická, je to, že v demokracii se od ní očekává, že bude sloužit veřejnému zájmu, což znamená, že by měla přijmout odpovědnost za šíření informací a názorů, bez nichž by demokracie nemohla fungovat, a aby to mohla dělat, uznává se svoboda tisku.
– A. Belsey, Ethics of Journalism

Žurnalistické etické kodexy na tuto zásadu pamatují řadou principů, které různým způsobem vyjadřují skutečnost, že novinářská práce má být provázena demokratickým duchem a respektem k lidským právům. Např. kodex Syndikátu novinářů ČR nařizuje respektovat soukromí, dodržovat presumpci neviny, zdržet se pomluv či nepodložených obvinění, podněcování diskriminace, jakéhokoliv jednání, které může druhé přivést do tísně nebo nesnází. Obdobně Globální charta etiky novináře zapovídá šíření nenávisti, diskriminace, narušování soukromí nebo obecně jakékoliv narušování lidské důstojnosti:

Novinář bude respektovat soukromí. Respektuje důstojnost jmenovaných a/nebo zastupovaných osob a informuje dotazovaného, zda je rozhovor a další materiál určen ke zveřejnění. Zvláštní pozornost věnuje nezkušeným a zranitelným respondentům.
– Globální charta etiky pro novináře

Určit následky jednání je samozřejmě vždy těžké a je nutné brát v úvahu to, jak případnou škodu vnímají poškození – ať už by jimi byli lidé, o nichž novináři a novinářky píší, anebo publikum. V profesní etice se nelze spokojit pouze s ekonomickým či právním hlediskem. Jelikož média mají být strážci demokratických hodnot, mělo by jejich jednání být v souladu s étosem rovnosti, respektu a zachování možnosti druhých projevit svobodnou vůli.

Poučený souhlas respondentů

Realizování zásady „neškodit“ nicméně novinářům a novinářkám přináší nejednu nesnáz. Za prvé je často náročné odhalit, co by jejich jednání mohlo způsobit. I proto se ve vztahu k respondentům či lidem, o nichž podávají zprávu, mají profesionálové řídit především podle toho, jak chtějí druzí, aby s nimi bylo nakládáno. To je i princip autonomie rozhodování, čili možnosti projevit svobodnou vůli. Proto dbají kodexy a redakční standardy kvalitních médií na to, aby novináři vždy vystupovali transparentně a uváděli svoji identitu, vyjasnili si s respondenty vždy rozsah rozhovoru či sběru materiálu a jeho účel a použití, nepoužívali nepoctivých prostředků, jako je podvod, skryté nahrávací zařízení či uvedení informací “mimo záznam”.

I když žurnalistická etika nezná pojem informovaného souhlasu, jsou tato pravidla vyjádřením uznání autonomie a důstojnosti druhého člověka. Od 70. let minulého století se tato zásada stala východiskem profesních etik a stala se korektivem profesního úsudku. Informovaný souhlas není jen papír, který vyplňujeme u lékaře, ale jakékoliv poučené udělení souhlasu člověka nějakému expertovi, aby s ním či jeho životem nakládal do té míry, již mu sám určí. Informovanost spočívá v tom, že se tento druhý člověk od profesionála dozví účel jednání a je seznámen s případnými důsledky, které pro něj může mít. I když tedy žádný souhlas formálně novinář nepožaduje, ve skutečnosti se při natáčení rozhovoru či získávání informací ze sociálních sítí dostává do analogické situace. Má tedy dbát na to, aby s tím, kdo je na druhé straně kamery či mikrofonu měli vždy jasně vymezené hranice.

Oborové normy kladou důraz na to, aby novináři a novinářky zvláště dbaly na dobro lidí, kteří plné autonomie nepožívají – což nejsou pouze děti nebo lidé s kognitivní poruchou, ale třeba i lidé v afektu, pod tlakem emocí, oběti zločinů či katastrof, které jsou dezorientované, neschopné dostatečně porozumět, co se kolem nich děje. V takových případech je třeba být velmi citlivý a v případě jakýchkoliv pochyb se daného jednání spíše zdržet.

Žurnalistika ve veřejném zájmu

Co však dělat v případě, když je předmětem novinářského zájmu politik, podezřelý z korupce? Byznysmen, jehož firma poškodila životní prostředí? Policista, který čelí obvinění ze zneužití pravomoce? Pokud by se novinář či novinářka k takovým lidem postavila s plnou vahou zásady neškodit, znamenalo by to zásadní nabourání základního principu žurnalistiky – střežit demokratické hodnoty a procesy.

A proto profesní etika pamatuje na skutečnost, že existuje veřejný zájem. Je-li to ospravedlněné, lze zásadu nonmaleficence prolomit. Existují osoby, které se staly veřejnými z pozice své funkce, zaměstnání, anebo jsou spojeny s něčím, co má zásadní vliv na společnost. O takových lidech má veřejnost právo vědět více, než o ostatních, a to z jednoduchého důvodu – jejich chování ovlivňuje nás všechny. V takovém případě je třeba míru škody posuzovat jinak, a dokonce i ve velmi výjimečných případech sáhnout k použití nepoctivých prostředků. Vždy by se tak ale mělo dít po zralé úvaze, po konzultaci s vedením redakce, staršími a zkušenějšími novináři.

Co je to veřejný zájem?

Zdálo by se, že pro žurnalistiku tak podstatný pojem bude mít jasný význam – ale není tomu tak. Existuje několik variant pojetí veřejného zájmu, jak je rozlišila americká filozofka Virginia Held. Média často spoléhají na průzkumy veřejného mínění a dokládají názory občanů daty. Tomu odpovídá teorie převažujícího zájmu, dobře známá z utilitaristického myšlení. Podle tohoto popisného pohledu je ve veřejném zájmu to, co se týká většiny lidí. Jejím problémem však je, že nehledí na potřeby menšin a dává přednost krátkodobým řešením před otázkou dlouhodobých následků. Tento druh veřejného zájmu je rovněž velmi nestabilní a lze jej ovlivnit. Jiný způsob určení veřejného zájmu nabízí teorie jednotného zájmu. Jde o autoritativní perspektivu vycházejí z nějaké ideologie. V tomto případě je problémem doložit, že o ideologii panuje ve společnosti shoda. Navíc jde o autoritativní přístup, který ve výsledku nezohledňuje různé postoje a názory. Nicméně právě tímto pojetím se často novináři a novinářky řídí, když říkají, že je něco ve veřejném zájmu: poměřují skutečnost se svými představami o tom, co je důležité. Významný teoretik médií Denis McQuail proto doporučuje používat v mediální praxi třetí způsob, teorii společného zájmu. Z tohoto pohledu jde o veřejný zájem pouze tehdy, je-li věc v zájmu všech členů veřejnosti, čili nikoliv pouze elit nebo naopak většiny. Jde o pragmatický pohled, který váží zájmy různých „přednostních aktérů“ na pozadí zájmů společných.

Matthew Kieran ve své Mediální etice vysvětluje, že určit prolomení respektu k lidskému soukromí je možné při posouzení statusu či role dané osoby. Je důležité vždy pečlivě posuzovat, zda to, na co se novinář či novinářka zaměřují, souvisí s veřejným jednáním dotyčného. Má daný fakt nějaký vliv na veřejný zájem, anebo jde pouze o zajímavost, na niž bez souhlasu druhého nemáme právo? Odlišně je však třeba posuzovat celebrity, upozorňuje Kieran. Jejich kariéra závisí na veřejném zájmu a svoji roli přijaly dobrovolně, jsou tedy do jisté míry “veřejným vlastnictvím”. Ani to však neospravedlňuje narušování lidské důstojnosti, která je v demokratickém duchu nedotknutelná u každého člověka.

Lze tedy říci, že pokud se nejedná o veřejnou osobu, měla by média postupovat vždy v souladu s jejím poučeným souhlasem a vyvarovat se jakéhokoliv narušení soukromí, pokud však jednání dotyčného má vliv na veřejný zájem, je možné pouze v souvisejících oblastech princip nonmaleficence narušit.