Nestranit
Jako byla v minulé kapitole pravda vykreslena jako principiální hodnota a žurnalistické hledání faktů jako pomyslná cesta jejímu dosažení, obdobnou logiku bychom mohli aplikovat také na vztah mezi objektivitou a nestranností, kde objektivita je dlouhodobým cílem a nestrannost potom praktickou cestou, jak se jí co nejvíce přiblížit. Ovšem do této jednoduché a všeobecně přijímané rovnice se nám čím dál častěji vnášejí pochybnosti a otázky – má vlastně smysl si stále zakládat na ideálu novináře jako zcela objektivního “zapisovatele faktů”? Nedržíme se jako společnost představy, která nejenže není a nikdy nebyla dosažitelná, ale naopak může žurnalistice a potažmo celé společnosti škodit?
Být neutrální, ale přesto investigativní; nezaujatý, ale mít vliv; být spravedlivý a férový, ale zároveň být o o krok před ostatními – v tom tkví oříšek našeho vztahu k objektivitě. Pochybujeme, zda je jí vůbec možné dosáhnout, ale zároveň považujeme za hlubokou urážku, když nás někdo z neobjektivity, neférovosti nebo nevyváženosti osočí. Jako kdyby snad panovala všeobecná shoda na tom, co tyto pojmy znamenají.
– E. J. Dionne, americký novinář, politický komentátor a dlouholetý publicista časopisu The Washington Post
Mytická objektivita
Pokud bychom se nezávazně zeptali několika zástupců veřejnosti, jak by charakterizovali etickou žurnalistiku, je pravděpodobné, že z úst mnoha z nich by zaznělo slovo objektivita. Karen Sanders píše, že “idea objektivity je jedním z hlavních dogmat, které se objevují v západní žurnalistické praxi” (Sanders, s. 42). Zároveň, jak píše Ron F. Smith, profesor žurnalistiky na University of Central Florida, je pravděpodobné, že kdybychom se zeptali deseti novinářů na její definici, dostali bychom deset různých odpovědí (Smith, s. 47). Proč tedy není právě slovo “objektivita” názvem této kapitoly?
Užitečný nám bude rychlý exkurz do historie. Ačkoliv se nám zdá dnes samozřejmá, objektivita totiž nebyla jako žurnalistická hodnota uznávaná odjakživa. Její zrod v USA koncem 19. století je úzce spjatý s pragmatickou potřebou médií produkovat takové zpravodajství, které by bylo přijatelné pro širokou škálu čtenářů, jelikož jak se tisk stával více a více masovým, bylo nutné, aby se podobně homogenizovalo také cílové publikum.
Svoji roli sehrály také tehdejší zpravodajské agentury, pro které bylo také ekonomicky výhodné zprávy vytvářet neutrální a omezené pouze na holá fakta, jelikož jedině tak si je mohla předplatit většina médií, nehledě na jejich ideologické zakotvení. Posledním důležitým hybatelem byl vznik “žluté žurnalistiky” z konce 19. století (anglosaské označení pro předchůdce bulvárního tisku), která svými nepříliš etickými postupy vyprovokovala přeorientování zpravodajství směrem k jeho serióznější a nezaujaté podobě.
Novináři, vedeni logikou pozitivismu, začali tehdy ke své práci přistupovat téměř vědecky, striktně oddělovali jakékoliv náznaky názorů a sami sebe spatřovali jako “objektivní hledače pravdy” (Smith, s. 40). Snaha o naprostý odstup dosahovala takové míry, že novináři té doby volali do redakcí, že se právě sami nacházejí uprostřed hurikánu, ale potřebují do článku sehnat vyjádření někoho z pracovníků záchranných složek, který jim potvrdí, že fouká opravdu silný vítr (Smith, s. 41).
Senátorovy hlásné trouby
Ukázkou toho, jak urputná snaha americké žurnalistiky o extrémní objektivitu deformovala skutečnost a z novinářů dělala pouze nepřemýšlející zprostředkovatele zpráv může být éra tzv. mccarthismu z padesátých let 20. století. Senátor Joseph McCarthy začal tehdy v atmosféře studené války vznášet falešná obvinění představitelů státu a amerického ministerstva zahraničí, které označoval za komunisty a podezříval je z infiltrace do státního aparátu. Média jeho neprokázaná a skandalizující prohlášení pravidelně téměř slovo od slova publikovala, ačkoliv panovalo podezření, že jsou nepravdivá; ovšem převládající étos objektivity kázal pouze reportovat, nikoliv hodnotit. McCarthymu byla o několik let později za jeho chování udělena důtka od samotného amerického senátu, jelikož nebyl schopen svá obvinění dokázat. Poučení, které si z této éry odnesli tehdejší američtí reportéři a editoři bylo to, že informovat pravdivě neznamená pouze slepě tlumočit vyjádření úředníků, politiků nebo jiných autorit.
Postupem času začal být imperativ “objektivity za každou cenu” čím dál častěji zpochybňován. Objevovala se kritika, která tvrdila, že objektivita, ve smyslu absolutní oproštěnosti od názoru či interpretace, možná prokazuje veřejnosti medvědí službu, protože se nesnaží najít pravdu – což od ní publikum očekává (Calcutt & Hammond, s. 97-114). Kromě toho se množily otázky, zda vůbec média ze své podstaty mohou objektivity dosáhnout, jelikož už samotné rozhodování o tom, jaké články se umístí na titulní stránku, nebo jaké zdroje se osloví do článku nelze odpoutat od vlastních pohledů na svět jako takový nebo na konkrétní problematiku. Můžeme zde opět připomenout Waltera Lippmanna a předchozí kapitoly toolkitu, věnované pravdě a faktům, které nám nastavují nepříjemné zrcadlo: ani sebedisciplinovanější novinář nemůže přinést zprávu, která by byla zcela oproštěná o jeho vidění světa, definované výchovou, kulturou, životními zkušenostmi. Znamená to tedy, že objektivita v médiích je nedosažitelnou chimérou a překonaným reliktem z historie?
Karen Sanders píše, že novináři vlastně fungují jako tlumočníci, kteří publiku překládají realitu, interpretují získaná fakta. A jak jsme uvedli před chvílí, tato interpretace je nutně zatížena našimi předpoklady, předsudky. Do zpracovávání tématu tak nevědomky vnášíme náš zažitý soubor předporozumění a očekávání. V tomto ohledu jsou vlastně subjektivní všichni lidé, novináře nevyjímaje.
Ale rezignace na etické hodnoty přesto ani zde není na místě. Sanders totiž jasně deklaruje: “Přiznat subjektivitu, uznat naši roli interpretů, uznat, že nikdy nemůžeme být úplnými pány významu, to však neznamená vzdát se závazku vůči pravdě.” (Sanders, s. 44)
Nestrannost jako cesta k pravdivosti
Termín objektivita se v žurnalistice postupem času zatížil množstvím dezinterpretací a zcestných výkladů. Nařčení médií z neobjektivity se stala zejména v politickém prostředí téměř každodenní rétorikou. Pokud nahlédneme do mezinárodních etických kodexů, slovo “objektivita” v nich většinou nenajdeme. Ani tuzemský kodex Syndikátu novinářů ČR jmenovitě neuvádí objektivitu jako jeden z imperativů, který by měli novináři následovat (ačkoliv zmiňuje právo občanů na objektivní obraz skutečnosti).
Nabízí se používat termín nestrannost, který také možná lépe indikuje to, co se od novinářů skutečně očekává. Tedy, s vědomím toho, že se na svět dívá skrze pomyslný kulturní filtr, a že nemůže přinést takové zpravodajství, které by bylo od těchto zkreslení zcela očištěno, navzdory tomu se má novinář maximálně snažit o co nejdůkladnější a nejpečlivější eliminaci těchto vlivů z jeho práce.
Podporu nám poskytne také připomenout si základ etické žurnalistiky, který jsme popsali v předchozí kapitole – tedy závazek k pravdě a usilování o co nejpravdivější obraz reality v médiích. Matthew Kieran píše, že právě nestrannost je jedna z hlavních metod, která je pro naplnění tohoto cíle zapotřebí (s. 35). “Novinář se musí snažit být nestranný ve svých úsudcích, pokud jde o hodnocení konkrétních událostí, záměrů jednotlivých aktérů, hodnocení toho, proč k těmto událostem došlo a jaký je jejich skutečný nebo možný význam,” upřesňuje Kieran.
Tato nestrannost a nezaujatost se musí promítnout do všech fází žurnalistické práce – tedy do získávání a vybírání zdrojů, práce s respondenty a jejich výpověďmi, a také do následného zpracovávání materiálu.
Ping-pong se zdroji a líný reportér
Redakce dnes často uplatňují nestrannost v praxi tím způsobem, že do článku osloví dva respondenty, kteří zastávají opačný názor na problematiku, nebo do televizního vysílání podobným způsobem vyberou dva hosty. Následně jim nabídnou podobný prostor k vyjádření.
Podobnému přístupu k vyváženosti a nestrannosti ve zpravodajství mnozí autoři říkají přístup “líného reportéra”. Jeden z nich, Dante Chinni z amerického Pew Project píše, že novináři místo toho, aby důkladně prozkoumali všechny pohledy na dané téma a následně předložili čtenářům vyargumentované a fakty podložené závěry, zůstanou pouze u jednoduchého “zdroj A řekl toto”, “zdroj B odpověděl takto”.
Takový přístup je lákavý, jelikož zdánlivě vytváří alibi, aby výsledný text nebo jiný novinářský materiál nemohl být nařčen z nevyváženosti. Jenže takto jednoduše nestrannost nefunguje a ve skutečnosti nejenom že není dosaženo vyváženosti pohledů, ale kromě toho je tak mnohdy složitá a vrstevnatá problematika deformována a prezentována jako černobílá.
Zejména u některých témat může být takové zkreslení velmi fatální a zásadně ovlivňující porozumění problému. Jedním z příkladů mohou být témata z oblasti vědy, mezi které patří také aktuální, palčivá a do budoucna ještě zásadnější problematika klimatické krize. Rom Smith popisuje, že na konci devadesátých let se naprostá většina klimatických vědců shodla na tom, že globální oteplování je skutečný fenomén. Pouze malé procento z nich zastávalo opačný názor. Přesto se v amerických médiích objevovaly oba názorové póly rovnoměrně a veřejnost tak mohla nabýt falešného dojmu, že existuje spor a debata mezi klimatology o vlivu lidí na změny klimatu. (Smith, s. 44)
Zůstat neutrální za každou cenu?
Ačkoliv jsou nestrannost a snaha o dosažení co největší míry objektivity sdílenými žurnalistickými hodnotami, přesto existují hlasy, které říkají, že by bylo v některých případech legitimní tuto nezaujatost opustit, a to zejména u témata, která jsou spojená s lidskými právy nebo reportováním o válečných konfliktech.
Jeden z oněch alternativních přístupů představuje válečný reportér BBC Martin Bell. Ten byl na konci 90. let poslán jako zpravodaj do války v Bosně a Hercegovině, což jej zásadně ovlivnilo v uvažování o objektivitě a nestrannosti. Bell po této zkušenosti začal vyznávat přístup, který pojmenovává jako žurnalistika připoutanosti (anglicky “journalism of attachement”) a vysvětluje, že jde o “žurnalistiku, která nebude stát neutrálně mezi dobrem a zlem, tím, co je správné a nesprávné, mezi obětí a utlačovatelem.” (Bell in Kieran, s.42)
Martin Bell tedy říká, že jsou situace, kdy není správné hledat balanc mezi pohledy, férový a vyvážený přístup, ale kde je naopak etické přiklonit se pouze na jednu stranu. V případě válečného konfliktu tedy na stranu utlačovaných či okupovaných.
Dnes už si nejsem jistý pojmem objektivita, zdá se mi spíš jako iluze a mámení. Když jsem přinášel zprávy z válečných zón nebo i odjinud, činil jsem tak s veškerou spravedlností a nestranností, kterou jsem byl schopen zachovat, a svědomitě jsem věnoval náležitou pozornost faktům. Ale také jsem při tom používal své oči, uši, rozum a nashromážděné zkušenosti, které jsou zase podstatou a esencí subjektivity.
– Martin Bell (Bell in Kieran, str. 16)
Posouzení, zda je je přístup britského reportéra legitimní a ospravedlnitelný necháváme otevřený k vašim interpretacím záměrně. Ale ať už je váš přístup jakýkoliv, Martin Bell nám může nám může být minimálně příkladem toho, že novinářské hodnoty se mohou proměňovat a že je lze nahlížet různou optikou.
Na úplný závěr předkládáme ještě jeden podnět k zamyšlení a příležitost formulovat si pohled na to, k jakým cílům by měla zásada nestrannosti směřovat. V rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1993 se mimo jiné uvádí:
Ve společnosti někdy vznikají situace plné napětí a konfliktů pod tlakem faktorů, jako jsou terorismus, diskriminace menšin, xenofobie nebo válka. Za těchto okolností mají média morální povinnost hájit demokratické hodnoty: respektování lidské důstojnosti, řešení problémů mírovými, tolerantními prostředky, a následně odporovat násilí a jazyku nenávisti a konfrontace a odmítnout veškerou diskriminaci na základě kultury, pohlaví nebo náboženství.
– Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze 17. 6. 1993
Nikdo by neměl zůstat neutrální vůči obraně demokratických hodnot. Za tímto účelem musí média hrát důležitou roli při předcházení napětí a musí podporovat vzájemné porozumění, toleranci a důvěru mezi různými komunitami v regionech, v nichž převládá konflikt.
– Rezoluce č. 1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze 17. 6. 1993
Chcete vědět víc?
- Esej autorky o objektivitě ve vztahu ke klimatické krizi
- Článek NY Times o dlouhotrvajícím sporu dvou amerických novinářů na téma objektivity (v angličtině)
- Polemika s “žurnalistikou připoutanosti”, kterou propaguje Martin Bell (v angličtině)
- Text Brenta Cunnighama, amerického spisovatele, vydavatele a dlouhodobého kritika novinářské objektivity s názvem “Re-thinking Objectivity” (v angličtině)
Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?
Sanders, K. (2003). Ethics and journalism. Sage.
Smith, R. (2011). Ethics in journalism. John Wiley & Sons.
Bell, Martin (1998) ‘The Journalism of Attachment’, in Matthew Kieran (ed.), Media Ethics, London and New York, NY: Routledge.
Calcutt, Andrew; Hammond, Phillip (2011). Journalism Studies: A Critical Introduction. USA & Canada: Routledge. pp. 97–114. ISBN 978-0-203-83174-8.
Rezoluce č.1003 Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze dne 17.6.1993