Hledat pravdu

Demokracie je založena na představě, že lidé se mají společně rozhodovat o vlastní budoucnosti. Že své životy mají utvářet podle vlastních záměrů, založených na samostatném úsudku. K tomu však potřebují mít co nejpřesnější obraz o světě, v němž žijí. Jak bychom mohli vědět, co je správné, pokud bychom neznali důsledky, jež naše rozhodnutí mohou mít? Proto je hledání a šíření pravdivého obrazu skutečnosti základním a nejdůležitějším úkolem novinářů a novinářek. Cílem jejich práce je překládat složitost světa do srozumitelných příběhů, které vystihují podstatu skutečnosti. Bez toho není žádná demokracie možná.

(Čas potřebný ke studiu materiálu: 15 minut. Kdo jsou autoři se dozvíte zde)

Úcta k faktům a k právu veřejnosti na pravdu je první povinností novináře.

Globální charta etiky pro novináře, Mezinárodní federace novinářů

Co se v této části dozvíte?

Občané demokratického státu bez rozdílu svého společenského postavení mají nezadatelné právo na informace, jak jim je zajišťuje čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky. Novináři toto občanské právo realizují svou činností. Nezbytně proto přejímají plnou odpovědnost za to, že informace, které předávají veřejnosti, jsou včasné, úplné, pravdivé a nezkreslené. Občan má právo na objektivní obraz skutečnosti. 

Etický kodex Syndikátu novinářů ČR

Stereotypy

Imperativ pravdivosti je v žurnalistické etice spojen jednak s hodnotou svobody projevu, jednak s poznáním, že nikdo z nás nedokáže obsáhnout celou skutečnost. V prvním případě tisk v moderní době stojí proti omezování novinářské práce jak ze strany státu (cenzura), tak i vlastníků a jejich obchodních či politických zájmů. Novináři a novinářky se stali obránci demokratického práva na informaci a svobodný projev, což znamená především šířit pravdivý odraz reality a pravdu o tom, co si lidé myslí a říkají. V případě druhém potom znamená pravdivost nejen prosté informování, ale i zasazování do souvislostí, věrnou interpretaci faktů a kritický přístup, který nabourává běžné stereotypy.

Walter Lippmann, pravděpodobně nejvýznamnější postava novinářské etiky meziválečného období a zakladatel moderní objektivní žurnalistiky, formuloval imperativ pravdivosti ve své knize Veřejné mínění. Lidé nepoznávají skutečnost jako holou realitu, na jejímž základě si teprve vytvářejí názory, ale každému poznání předchází nějaká subjektivní představa o skutečnosti – stereotyp. I skupina trénovaných pozorovatelů popíše ve své zprávě nějakou událost s vysokou mírou chyb způsobených jejich předchozími představami:

Zdá se, že jen málo v našem vědomí je prostě dáno. Většina faktů v našem vědomí zřejmě je, alespoň z části, konstrukcí. Zpráva je společným výtvorem pozorovatele a poznávaného a role pozorovatele je vždy selektivní a obvykle tvořivá. Skutečnosti, které vidíme, záleží na místě, odkud je pozorujeme, a na zvyklostech našeho pohledu.

W. Lippmann, Veřejné mínění, 73.

Jako demokraté většinou spoléháme na tisk jako garanta pravdy. Věříme, že stačí prostě zajistit svobodu tisku a dostane se nám věrného obrazu reality. Lippmann však byl jeden z prvních, kteří tuto samozřejmou představu zpochybnili. Noviny nejsou „univerzální lék na nedostatky demokracie“, protože přinášejí obraz nutně zkreslený podmínkami své práce a mechanismy organizace médií. Povaha tisku i jeho ekonomická základna spíše kladou překážky pravdivosti, než aby ji podporovaly. Senzačnost, touha přijít se zprávou jako první, mít exkluzivní obsah nebo přitáhnout co největší část publika – to vše stojí v cestě poctivému hledání pravdy.

Objektivita jako metoda

Pravdu však v demokracii potřebujeme, abychom se mohli rozhodovat. A to nejen koho volit, ale i jaká rozhodnutí činit v našich soukromých i pracovních životech. Pravda a novinářská zpráva jsou však odlišné věci, které se podle Lippmanna pouze do určité míry prolínají: „Základní části pravdy a základní části zprávy splývají pouze v těch bodech, kde společenské podmínky na sebe berou na sebe berou rozeznatelný a měřitelný tvar.“ V takovém bodě lze opustit neplodné a spekulativní hovory o povaze pravdy a stanovit exaktní test. To je nástroj, který mají novináři a novinářsky, aby zajistili pravdivost svého zpravodajství – metody, které umožňují určit, do jaké míry se jejich popis skutečnosti blíží realitě. Novinářská práce, která takový test neprovádí a neumožňuje publiku jej opakovat, může být – a bude – vždy podezřelá.

Pravdivost tedy neznamená být „pouhými přenašeči informací“. Novinářská práce vyžaduje více: adaptovat soubor metod, díky nimž budou články, reportáže nebo rozhovory dostatečně důvěryhodné. Dlouholetý americký novinář (bývalý válečný zpravodaj i šéfredaktor) Stephen J. Ward, jenž se dnes věnuje mediální etice a patří k významným pedagogům v oboru, vysvětluje, že objektivita je metodický postoj „testování interpretací“. Profesionální práce musí zahrnovat neustálou kontrolu, zda naše porozumění realitě obstojí před novými zjištěními. Tak se objektivita stává „procesem disciplinace“ našeho rozumění skutečnosti na základě oborových standardů. A ty jsou dnes vymezeny poměrně jasně: informace je třeba ověřovat, podávat je ucelené a zasazené do souvislostí, doprovázet je i alternativní pohledy a výklady.

Nestrannost znamená otevřenost

Britský filozof Matthew Kieran v knize Mediální etika vysvětluje, že pravda znamená především transparentnost a otevřenost. Nesmíme nikdy zapomenout, že každý z nás má nějaké představy o světě. Je chybou je potlačovat – lépe je kriticky reflektovat. Reportéři či reportérky musí být otevřeni možnosti, že jejich východiska byla špatná, nicméně zbavit se jich nemůžeme. Novinářská práce nesmí být potvrzováním našich představ o světě. Příběhy musí být jednak v souladu s fakty, jednak musí přinášet dostatek informací, aby publikum mohlo posoudit věrohodnost jejich podání. K tomu je třeba nejen přinášet ucelené zprávy obsahující všechny podstatné souvislosti, ale také je podávat v takové podobě, aby je bylo možné vyvrátit. A s tím souvisí i nutnost odlišovat fakta (čili ověřené informace) od názorů.

Povinností reportéra je zprostředkovat svůj názor, ale vyváženě tak, aby úvahy ostatních, kteří mají jiný názor, byly prezentovány ve spravedlivém a odpovídajícím světle (… Nestrannost znamená) napsat příběh přístupný potvrzení nebo vyvrácení důkazy a vyvodit odůvodněné závěry, spíše než se řídit pouhou intuicí, pocitem nebo závazkem…

M. Kieran, Media Ethics, 42–47.

Zkušenost a empatie

Aby novináři a novinářky dokázali psát či točit pravdivě, nepotřebují pouze znát určité metody, ale musí rovněž mít cvik a zkušenost s pokrýváním různých lidských, společenských či politických témat, upozorňuje Kieran. Jen tak si profesionálové dokážou zachovat chladnou hlavu a nenechají se svést emočním vzrušením, vlastními zájmy či zájmy svého zaměstnavatele, apod. Novinářská práce zahrnuje neustálý boj s vnitřním pokušením, ale i s dobovou módou či vnějšími tlaky. Proto je nutné si osvojit nástroje, jak nad pokušením vítězit a věnovat se jádru a podstatě příběhu. Člověk musí dokázat zachovat odstup od svých představ i od toho, co se kolem něj děje.

Pravdivost však neznamená chladný odstup nebo mechanickou reprodukci: bez empatie a představivosti nedokáže tisk pravdu zprostředkovat. I proto je třeba z hlediska etiky být obezřetný před současným trendem zavádění softwarových řešení, jako je umělá inteligence nebo automatizované redakční procesy. Z faktů je potřeba pravdu teprve vydolovat, a to může udělat jenom zkušený a rozumějící profesionál.

Může být automatizovaná žurnalistika nadějí pro budoucnost? Tato otázka je z hledisky mediální etiky otevřená, ale obezřetnost je na místě. Vše závisí na kvalitě vstupních dat a na tom, jak jsou procesy zpracování nastavené. Pokud však vstupní data nejsou ověřená, neodpovídají skutečnosti nebo v nich něco chybí, výsledky budou zkreslené. Stejně tak dokáže stroj odhalit i velmi zajímavé vztahy mezi daty, ale nedokáže je interpretovat. Proto automatizace funguje skvěle v oblastech, kde je potřeba zpracovat množství číselných dat, jako jsou výsledky voleb, finance nebo sportovní výsledky. Ale ve chvíli, kdy bychom začali na automatizované procesy spoléhat u komplexních ekonomických, sociálních i politických jevů, nedostali bychom pravdivější obraz reality, ale redukovaný na statistickou analýzu. Z dat a informací je třeba pravdu získat, zprávu vytvořit. A to vždy – ať už na úrovni novinářské práce nebo programování software – je lidská práce. Data nám mohou pomoci se rozhodovat jen tehdy, když jim rozumíme. Svět nevyhodnotí, leda podle instrukcí od člověka. Tím se však do celého procesu opět vrací subjektivní faktor. Více k tématu lze nalézt např. v příručce Andrease Graefea, Guide to Automated Journalism.

I proto je potřeba si uvědomit, že žádná redakční pravidla ani automatizovaný proces pravdu nezaručí. Člověk je součástí světa, v němž žije, a tento svět je lidmi spoluutvářen a zažíván. Novináři a novinářky potřebují od svých redakcí podporu v profesním vzdělávání, osobním rozvoji, v získávání zkušeností a zpracovávání emocí, s nimiž se při své práci setkávají. Novinář může hledat pravdu jen tehdy, pokud sám pracuje v prostředí, které ctí pravdu, je otevřené a rozumějící. Proto i nová Globální charta etiky pro novináře Mezinárodní federace novinářů již v preambuli zdůrazňuje, že „novinářská profese je povolání, které vyžaduje čas, zdroje a prostředky k výkonu“. Součástí etického imperativu pravdivosti je i požadavek, aby samy redakce poskytovaly reportérům a reportérkám plnou podporu, a to včetně systematického vzdělávání.

Chcete vědět víc?

  • Video psychologa Lee Rosse o iluzi objektivity na YouTube.
  • Jeremy Iggers, Good News, Bad News: Journalism Ethics and the Public Interest. Westview Press, 1999. Více o knize zde.
  • Stephen J. Ward, The Invention of Journalism Ethics: The Path to Objectivity and Beyond. McGill-Queen’s University Press, 2006. Více o knize zde.

Na jaké publikace v materiálu odkazujeme?